Pracoval jsem na horském hotelu. Dovážel jsem s párem těžkých koní proviant a zavazadla hostů. Občas mě pomáhal domovník Honzík. Drobný chlapík, neurčitého věku, snad padesát, pracovitý, ale výplatu stačil lehce propít. Na hlavě nosil stále klobouk vytvarovaný podle vzoru amerických pastevců krav. Jednou mi hotelový kuchař se smíchem doporučil, ať se Honzíka zeptám proč byl na hodinu propuštěn z Luční boudy. Honzík miloval koně a tak když mohl, jel se mnou.
„Honzíku, ty jsi musel mít na Luční pěkný malér, když jsi na hodinu letěl!?“ spustil jsem bez obalu druhý den, když přisedl vedle mne na vůz.
„Hej, jakej pak malér,“ mávnul rukou, vyndal balíček tabáku a velice zručně si ubalil cigáro. „Já tam krmil prasata. Tahal jsem těm ubožákům z kuchyně zbytky a uklízel jim. Já jsem na to, co jsem udělal, pyšnej! Chudinky! Za celej svůj život neviděli slunce. Pepo, já tam měl fajn kámoše, nějakýho Jindru. Jednou přines dolů k prasatům flašku vodky, že ji jako dostal darem.
Tak jsme se do ní dali a já ty prasata čím dál tím víc litoval. Jindřich, když mě viděl takovýho smutnýho, povídá: „Tak je na chviličku pustíme ven. Alespoň před smrtí, která je vbrzku čeká, uviděj, jak je venku krásně! Nadšeně jsem souhlasil, ale on povídá: Počkej, mám takovej nápad! Vrátil se za chvíli, v jedný ruce plechovku, v druhý tlustej štětec.
Za ním stál Tonda Tůček, ten dělal v truhlárně, ale jinak byl bejvalej pražskej kasař a šklebil se. Pak jsme každýmu praseti na hřbet tou barvou napsali jméno někoho z nadřízenejch. Měli jsme z toho pořádnou prdel. Největší prase neslo jméno Boháčeka, to byl šéf boudy. Další se jmenovalo Bumba to byl provozní. Pak Duchslav - šéfkuchař. Takle jsme pojmenovali všech deset prasat.
Já jim říkám: Chlapi, to bude průser! Voni, že bude, a tak jsme ty moje prasátka vypustili ven. Nejdřív jen mžouraly vočima, protože tolik světla v životě neviděly. Přímo se bály vykročit do těch rozkvetlejch luk. Museli jsme je plácat po prdelích, aby pochopily, že mají vycházku.
Když jim to konečně došlo, radostně se rozběhly na všechny strany. Některý se šly napít k pramenu Labe a to největší - Boháček, se dokonce v tom labským potůčku rochnilo. Ostatní se pásly na louce plný modrejch Hořců, moc jim to tam slušelo. Tonda Tůček utek do dílny a my tu flašku vodky s Jindřichem dorazili. Pak už si nic nepamatuju.
Jo, vyprávěli mi, že prej druhej den, přijeli papaláši z Krkonošskýho národního parku a vyváděli jako pominutý. Prasata se rozprchly po okolí, a nechtěly se nechat chytit. Já se jim nedivil, kdo by se taky chtěl vrátit do takový smradlavý díry a čekat tam na popravu. Museli zavolat Horskou službu a za pomoci veškerýho personálu je pochytali. Já jen litoval, že ty prasata neutekly přes hranice do Polska. Tam by je nikdo bez povolení vlády z Varšavy chytat nesměl.“
Honzík přerušil vyprávění, ubalil si bravůrně další cigaretu a mně se zdálo, že je z té vzpomínky naměkko.
„Jsi správnej chlap a dobře si udělal! Aspoň ty prasata měly až do smrti o čem snít,“ předal jsem mu opratě, a seskočil z vozu. Věděl jsem, že ničím jiným mu větší radost udělat nemohu. „Sejdeme se u krámu a nezapomeň s kopce brzdit, ať koně nemají chomouty až za ušima.
