Než jak se to tady občas vyskytuje v nenávistných plivancích na památku Rudé Armády. V loňském roce na německém doku-kanálu celý rok uváděli válečné reportáže a historie. Reportáž pod názvem Zločiny osvoboditelů...
...(Die Verbrechen der Befreier) jsem si nahrál a vypálil, takže ji mám po ruce. Ta data jsou zajímavá. Mám ten záznam nahraný i s podtitulky, abych něco nepřeslechl.
A upozorňuji předem: Absolutně všechny informace, citace a údaje v tomto příspěvku pocházejí z reportáže, kterou mám k dispozici na DVD. Reportáž obsahovala dobové filmové záběry, výroky pamětníků a výroky historiků a historiček. Ani jediná věta není mým názorem, zdržel jsem se jakýchkoliv komentářů. Tlumočím jen to, co tam bylo řečeno.
Ony přečinů a zločinů se dopouštěly všechny armády, zejména americká. O tom se i na západě vždy jen mlčelo. A pokud na západě mluvili o znásilňování žen, tak jen na východní frontě, to bylo přípustné. Až v posledních letech se to začalo historicky zpracovávat.
Ty přečiny západních armád byly několikero druhů, ale byly to zejména:
1.zabíjení zajatců ve válečných vřavách
2.znásilňování žen
3.brutální zacházení s válečnými zajatci v zajateckých lágrech jak ve válce tak i po ní.
Ta reportáž byla převážně zaměřená na západní osvobozenecké armády (tj. americkou, britskou, kanadskou, a částečně i francouzskou).
1.Zabíjení zajatců ve válečných vřavách.
O tom se dřív nemluvilo, že před dnem D-Day západní spojenecké armády měly vcelku domluvené, že zajatci se brát nebudou. I když nějaké přípravy na to byly. Např. na nejdelší pláži Omaha bojovalo přes 40 tisíc US-vojáků proti 7 600 Němců, z nichž na konci dne zbylo 3 600 na živu. Připravené prostory na pláži pro zajatce zůstaly na konci dne nápadně prázdné. Bylo hlášeno asi 130 zajatců, nakonec se jich shromáždilo jen asi 60. Rozzuření spojenečtí vojáci měli zafixováno pravidlo: neberte zajatce, postřílejte ty bastardy. Mnozí US-vojáci si během lítých bojů začali zabíjení doslova užívat.
Gen. Patton měl řeč ke svým důstojníkům: když narazíme na nepřítele, musíme ho zabít. A nepůjde, aby stříleli do poslední chvíle, pak zdvihli ruce, a chtěli se vzdát. Tak to ne! Ti bastardi musí zemřít.
Zejména vztek měli západní vojáci na Waffen SS. To byli nejzběsilejší obránci (ti kdyby nebyli, tak by se Wehrmacht položila dřív). Tehdy už bylo dost známo o zločinech SS-áků jak v Rusku, tak ve Francii, ti vraždili US-zajatce i francouzské civilní obyvatelstvo ještě po invazi. Tak ti to od invazních vojáků schytali přednostně.
A to ještě nebyli US-vojáci dostatečně informováni o rozsahu německých zločinů na východní frontě, kde přišlo o život dobrých přes 20 miliónů sovětských občanů (Sowjetbürger).
V amerických análech jsou zachyceny jen dva procesy týkající se střílení zajatců – při 3,5 miliónech US vojáků v Evropě. Počet výroků o vině je nula. Trochu se sice šířily zvěsti o střílení německých zajatců, Eisenhower to chtěl prošetřit, oslovil 75 svých svazků, z toho jen tři připustily drobné problémy, 72 svazků odpovědělo, že u nás je vše OK.
A když už byli nějací zajatci pobráni, tak byli občas od amerických vojáků bez skrupulí okrádáni, i prstýnky jim byly odebírány.
2.Znásilňování žen.
K tomu docházelo masově. Přitom spojenečtí vojáci nedělali příliš rozdílů mezi Francouzkami a Němkami. Prostě ženy jako válečná kořist.
Beztak v americké armádě byly rozšířené mýty o francouzské erotice a sexuální kultuře. Dokonce americké vojenské noviny radily vojákům, jak se řekne francouzsky: Jste krásná, a podobné konverzační lichotky.
Většina obětí samozřejmě mlčela, i když některé to nesly celý život. Přitom znásilnění nebylo v americké armádě považováno za kavalírský delikt. Byly na to dost velké tresty. Přísněji bylo samozřejmě postupováno proti černým vojákům (aby černoch znásilnil bílou ženu, to bylo pro Američany absolutně nestravitelné), bílí vojáci vyvázli většinou bez trestu. Přitom v západní Evropě byla US armáda označována často za armádu znásilňovatelů. Ale v amerických aktech je zaznamenáno jen 182 hlášení Francouzek a 552 hlášení německých žen. Což je nepatrný zlomek všech případů. Německá historička se dopočítala 860 000 znásilnění v Německu. Vycházela přitom z počtu tzv. okupačních dětí, které byly jakžtakž podchyceny (i v chaosu nějak fungovaly matriky na farách). A vycházela z úvahy, že na 100 znásilnění připadlo jedno dítě. Když to rozpočítala na vojáky, tak 45 tisíc znásilnění připadlo na britské vojáky, 50 tisíc na francouzské, 190 tisíc na americké a 430 tisíc na sovětské. (Což 860 tisíc nedává, kde se ztratila další čísla, nebylo v reportáži jasné).
Jedna německá herečka, která utíkala v květnových dnech z Prahy, byla někde v západních Čechách na cestě znásilněna čtyřmi americkými vojáky, jedním po druhém, trvalo to pár minut – sledovala to na hodinkách, pokračovala pak dál do Německa, dopadlo to dobře, dítě z toho nebylo.
A když jeden americký důstojník znásilnil v Mnichově vdovu po příslušníkovi SS, a nějak to vyšlo najevo, tak to odůvodňoval tím, že byla manželkou SS-áka a že bylo nutno ji potrestat – což bylo při vyšetřování uznáno.
Himmler odhadoval, že v dobytých částech Ruska se narodilo na 1 milión dětí v důsledku znásilňování německými vojáky. Chtěl je odvléct do Německa, vzhledem k postupu RA k tomu nedošlo.
Samozřejmě „přehmaty“ ruských vojáků se desítky let na západě zveličovaly, o západních spojencích se dosud nemluvilo.
3.Konec války.
Až 30.dubna osvobodili Američané KZ Dachau. To co tam objevili, na to nebyli připraveni. To bylo tak něco strašného, že se to vymykalo lidskému chápání. A protože stráže SS ještě před tím na Američany stříleli, tak je vojáci nahnali před zeď a postříleli. Takže rychlá samojustice. Pro Američany pochopitelné. Ale i v takových podmínkách se Britové chovali jinak. Když osvobodili ve stejných dnech KZ Bergen-Belsen, tak k takovým událostem nedošlo. Nahnali sice stráže SS na pohřbívání mrtvých, ale předali je pak vyšším instancím.
Zajatecké tábory po ukončení války: už před koncem války byly budovány v Porýní i jinde velké zajatecké lágry pro německé vojáky. Tedy budovány: ony to byly jen venkovní plochy obehnané ostnatým drátem. Do 17 takových lágrů jen v Porýní bylo natlačeno kolem 1 miliónu německých vojáků. Něco je nafilmováno, byla tam hlava na hlavě. Podmínky tam byly katastrofální – pod širým nebem, žádná voda, žádná hygiena. Strážců málo, ti se v noci občas bavili tím, že do lágrů stříleli. A protože byla všeobecná tendence Němce potrestat (byli to přece nacisté, antisemité, atd.), dostávali, až se zásobování trochu rozběhlo, jednu americkou dávku pro 4 Němce denně. Pobyli tam do září 45, než se ty lágry začaly rozpouštět. A zajatci pak směli domů.
Úmrtnost německých zajatců v těch lágrech byla značná: 21 tisíc v britských, 22 tisíc v amerických a 363 tisíc v sovětských.
Rudoarmějců v německých zajateckých táborech zahynulo přes 2,5 miliónu – cíleným vyhladověním, mnozí přímo v plynových komorách.
Historička: ve srovnání s nestvůrnými rozměry německých zločinů byly přehmaty amer. vojáků sotva víc než poznámkou na okraji (Randnotiz). A dále: my sami historici jsme se těchto stínů osvobození neradi dotýkali z obavy, aby nedocházelo k relatizování německé odpovědnosti za válku a holocaust.
Josef Komárek, květen 2016.
