Předvánoční taneční večírek u tanečního mistra Dušana Konečného jako vrchol předvánoční pohody. Ke konci 70.let už naše děti povyrostly natolik, že už mohly zůstávat večer samy doma, a tak jsme po celé desetiletí 80.let ...
...chodili v Praze do tanečních pro dospělé. To bylo moc příjemné. Zkusili jsme několik tanečních mistrů, ale brzo jsme si oblíbili mistra Dušana Konečného (a s jeho Miládkou). To byl zejména na podzim nejlepší způsob, jak prožít neustále se temnící podzimní čas. V Praze se do jeho hodin scházela příjemná společnost (a to opakovaně, tak jak šly roky), byly také prodloužené hodiny, na které jsme chodili s mladými speciálkami, tam jsme si vždy dobře zatancovali, protože bylo dost volno, ale předvánočním vrcholem byl vždy předvánoční taneční večírek. Na ten jsme si přinášeli pohoštění. O mistru Konečném a jeho Miládce byla také někdy tehdy velká reportáž v MLADÉM SVĚTĚ.
Ani nás nenapadlo dělat v bytě nějaký šílený předvánoční úklid, po posledním pracovním dnu před Vánocemi jsme šetrně byt zavřeli a odjeli na vánoční svátky na venkov. Vánoční dárky pro děti jsme často zajistili nákupem dalších a dalších prvků do stavebnice modelové železnice. Na Vánoce se pak na chalupě na velkou desku postavila rozsáhlá modelová dráha, a s tím se děti o svátkách dost vyblbly. To s autodráhou si děti tolik nevyhrály. Málokdy byl na Vánoce sníh. A tak do dneška máme celé krabice kolejiva, lokomotiv a vagónků. Tenhle zdroj dětského potěšení (i dospělých) dnes už téměř vymizel, protože ceny narostly na desetinásobky, to už si může málokdo dovolit.
Ona byla vůbec tehdy pohodová doba. V podstatě nás nic neotravovalo, nebyly žádné spory kolem UN-migračního paktu a tak podobně. A nikdo nás afrikanisací a islamisací Evropy neohrožoval. Komunistickou propagandou se člověk nemusel zatěžovat – což byl náš případ (nikdy jsme např. neviděli TV zprávy ani neslyšeli rozhlasové). Ale i západní zpravodajství bylo tehdy poklidné. Nikdo tehdy nebyl zavražděn nějakým teroristou na vánočních trzích, tak co vlastně měli v západním zpravodajství hlásit? To se s dnešní rozlícenou a naježenou dobou nedá vůbec srovnat.
(Také jsem teď ze zamlžených pamětí vydoloval vzpomínku, jak asi tak v r.65, to ještě za svobodna, jsme na Sylvestra šli do kina Sevastopol na americký film Singin in the Rain. V početném obecenstvu byl i Karel Krautgartner s nějakou dámou. Ten později emigroval, a vedl pak myslím velký taneční orchestr v nějakém německém zemském rozhlasu. Jeho klarinet v sólových výstupech kraloval nad celým orchestrem. Na Bayern3 byl kdysi dost často slyšet).
