Ano! I já spolu s hrstkou dorostenců jsem se zapojil do odboje proti komunistickému režimu! A to při akci, kterou určitě nemá v záznamech Topolánkův Institut Pro Překrucování Dějin.
Stalo se to na 1. máje 1955, což byl také rok první celostátní spartakiády. Tehdy vyrazili do pražského prvomájového průvodu také spartakiádní cvičenci. Chodil jsem tehdy na jednu průmyslovku, cvičili jsme na spartakiádě v kategorii dorostenců a tak nás poslali spolu s dalšími dorostenci a dorostenkami už ve cvičebním úboru do prvomájového průvodu. Šli jsme my dorostenci v červených trenýrkách a bílých tričkách, a před námi šly dorostenky v bílých halenkách a zelených sukénkách (a když neopatrně seděly na trávníku, bylo zřejmé, že i kalhotky měly zelené).
Sešli jsme se na pražských Vinohradech u Ludmily a pomalu jsme pak postupovali tehdejší Stalinovou třídou dolů k Museu. Tvořili jsme dva bloky asi tak po 30 řadách ve třicetistupech, tedy asi 900 holek a za nimi 900 kluků. Bylo nás zkrátka hodně.
Počasí bylo nádherné, obloha modrá, slunce svítilo jak divé. Co chvíli jsme stáli, protože do Václaváku proudily ještě další davy z druhé strany z Mezibranské. A na chodníkách hlava na hlavě, zejména nahoře pod Museem, před místem, kde pak byl postaven Dům potravin (nebo už tehdy stál? To se nepamatuji). A u těch legendárních hodin tam na rohu (častým místem schůzek) stál radiovůz s tlampači, na střeše křikloun s mikrofonem, který stále vykřikoval na kolemjdoucí průvod nějaká hesla. A kolem něj na chodníku zástupy diváků – hlava na hlavě. A tam se průvod zase zarazil, a křikloun vykřikl nějaké to heslo na blok holek před námi (vždy s „hurá“ na konci) a holky jásavými dívčími hlasy volaly hurá. No, tenhle dívčí primitivismus se nás kluků dotkl, v mžiku proběhl naším blokem duch vzpoury, a stačilo několik „pš“, abychom zaujali odbojný postoj. A agitátor vykřikl zase nějaké to heslo na nás, na kluky, s hurá na konci – a my ticho! Takže před těmi narvanými chodníky trapas! Ale agitátora to příliš nevyvedlo z míry, hned nám dal kázání o významu 1. máje atd, a jak se máme radovat, a znovu to zkusil: zase heslo s hurá na konci – ale my jsme odolali. Setrvali jsme v zarytém mlčení, pak už se průvod hnul, a prošli jsme mlčky celým Václavákem (kde byli další křiklouni), občas se z našeho bloku ozývaly ojedinělé výkřiky prdééél a pod. Ale nikde to nevyznělo tak jako u Musea. A tak zatímco blok holek před námi jásal, tak my kluci jsme nejásali. A to byl náš odboj proti komunistickému režimu.
Tehdy nás ovšem nenapadlo, že za to jednou dostaneme 100 000 korun. Jen se teď o ně musíme spolu s ostatními odbojáři přihlásit.
(A teď vážně: Soudobá propaganda z některých kruhů, snad v rámci trvalé volební agitace, se snaží popsat poválečná léta jako období, kdy komunistická diktatura stála proti národu. Do jisté míry je ta propaganda úspěšná – pamětníků ubývá, ti zbylí jsou už unavení a pasivní, a stále platí goebbelsovský princip, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Realita byla tehdy ale dost jiná, i když ta doba byla pro někoho dost hrozná, ale pro většinu spíše z důvodu všeobecného poválečného nedostatku. A přesto se lidé radovali ze života jak jen to šlo. Padesátá léta bylo např. možno bez problémů protancovat – což jsem činil v míře více než hojné. A děsně dalších lidí – mladých i dospělých. To mám na tu spoustu tanečních, plesů a nedělních tanečních čajů vrhat jen útrpný úsměv a obdivovat dnešní diskotéky plné alkoholu a narkotik? Anebo jsem snad měl tehdy povraždit nějaké venkovské lidi? Pak by ovšem teď několik obskurních politiků zatančilo rituální taneček nad mým hrobem. Tak to mně naštěstí nečeká.
A proč by se mělo dnes zamlčovat, že komunistický režim měl ještě po celá padesátá léta obrovskou a masovou podporu. To je na tom současný společenský řád tak špatně, že si musí pomáhat překrucováním nedávné historie? Snad ne, ale dělá to! Vždyť ty první máje, májové veselice, a třeba i ta spartakiáda v r. 1955 byly ohromujícími masovými akcemi. Tehdy ještě nebylo nutno nutit lidi k účasti. A např. v r. 1959 byl natočen asi nejlepší propagandistický film té doby – Král Šumavy. Ten film měl obrovskou návštěvnost, která šla do miliónů diváků. A jak snadný by býval byl bojkot takového filmu. Ale nestalo se. Naopak lidi stáli fronty na lístky do biografu. Jenomže pochopit poválečná léta vyžaduje seriózně zkoumat především předválečných dvacet let a léta válečná – a to je dnes krajně nepopulární. Samozřejmě produkce různých demagogií je o tolik snadnější a také výnosnější.
A až v šedesátých letech začal pak ztrácet režim masovou podporu, což pak vyvrcholilo tzv. pražským jarem. Ale to už je jiná historie.)
Josef Komárek, říjen 2011
