Další neaktuální vzpomínka, jak to bylo občas za socialismu zábavné. Někdy v 80.letech chtěla strana a vláda doplnit valutové příjmy, a tak došlo ke zvýšenému exportu cukru. Na trhu nechyběl, to zákazníci nepoznali, ale …
… v potravinářském průmyslu došlo k omezení některých „zbytných“ produktů. A tak např. Jihočeská Fruta v Jindřichově Hradci omezila produkci sirupů – které se tehdy vyráběly poctivě, tj. se spoustou cukru, tam nebyla žádná chemie. Byly také náležitě husté. Ale prostě sirupů bylo v jedné době na trhu méně, což děti nelibě nesly (ovšem naše děti jen krátce, hned jsme přešli na samovýrobu ze zahrady).
V naší inženýrské organisaci jsme tehdy něco pro Jihočeskou Frutu dělali, došla na to řeč, a tak nám tamní šéf dopravy slíbil, že nám něco přiveze. A skutečně nám nechal přivézt paletu sirupů, bylo toho několik metráků. Ale vzniknul problém, jak to v Praze distribuovat, abychom dlouho náklaďák nezdržovali (ten jel na Prahu ještě kvůli něčemu jinému). Naštěstí měl jeden kolega box v řadových garážích v nějakém opuštěném lomu v pražském Veleslavíně. Tak tam náklaďák zajel, paletu tam vyložil do jeho garáže, a odjel. A z té garáže jsme si to pak auty rozvozili.
Mne to tehdy rozesmálo. Tehdy se u nás objevovaly všelijaké západní gangsterské filmy, kde byly takové obligátní scény, kdy gangsteři se setkávali na opuštěných místech, v pískovnách, lomech, atd., kde si vypořádávali lup atd., také mezi nimi docházelo k přestřelkám a tak podobně. A my jsme si v takové scenérii rozebírali dovezené sirupy, aby děti měly něco do vody. Prostě pohodová mírová česká atmosféra byla jiná. Do dneška jsem z toho pobaven.
Ale už vůbec nejsem pobaven z toho, jak žalostně dopadla produkce cukru v naší zemi po vypuknutí svobody. Moc podrobně jsem se o to nezajímal, ale pamatuji, jak EU nám začala produkci cukru nějak omezovat, byly nějaké kvóty,…atd. Pokud vím, tak cukrovar v Dobrovici u M.B. je v provozu a z okolí se do něj cukrovka naváží, ale např. cukrovar v Hrochově Týnci byl už zcela zbourán a sešrotován. A dále byl zrušen cukrovar v Hodoníně. O tom cukrovaru v Hrochově Týnci chodila po netu před časem fotodokumentace, jak to s ním dopadlo. Toho se zmocnili Francouzi (byl moderní, byl postaven v r.70 a zpracovával ročně 300 000t řepy z okolí). Slibovali, že ho udrží v provozu (technologie byla sotva pár let stará), ale nelenili, s vynaložením značných nákladů cukrovar zbourali a sešrotovali. Poslední snímek z dronu zobrazoval už jen prázdnou plochu se zbytky šrotu. Nepochybně to bylo pro ně výnosné, protože údajně odevzdali do EU nějaké kvóty (tj. naše kvóty) a na tom prudce vydělali.
A co je známo o cukrovaru v Hodoníně? Ten byl zničen nějakým podobným způsobem. O něm se na netu píše: V roce 1986 byla pro zajištění zpracování 3 000 tun řepy denně provedena rozsáhlá rekonstrukce celého závodu. Rozsáhlý zásah do stavebních objektů zaznamenala napřed sedmdesátá léta, ale hlavně osmdesátá léta XX. století. V této době došlo k zásadním přestavbám většiny objektů, které tak byly kompletně přebudovány. Přestavby v této době řešily zejména technologické problémy. A pak se o tom cukrovaru cudně uvádí: V současné době je cukrovar z 90% zbourán.
A tak jsme se po vypuknutí svobody ocitli v Absurdistánu – moderní cukrovary se bourají, abychom vyhověli… čemu vlastně? Abychom potvrdili naše ponížení? Dále se uvádí, že areál byl v 90. letech rozprodán a nyní je majetkem různých vlastníků, kteří své podíly dále postupně prodávají. Zůstalo pouze silo a sklad cukru, které jsou v pronájmu cukrovaru v Hrušovanech nad Jevišovkou. V území bývalého cukrovaru vznikla obchodní zóna.
Tak to byly takové mnohé a mnohé případy ztráty naší suverenity. To ani moskevští mocipáni nám nebourali naše cukrovary. Výsledek je známý: cukr za 35. Takže se nám ten očekávaný kapitalismus ňáko nevyved. I když ho tady stále ještě občas nějací jelimánkové velebí. No, ony jsou to spíš dámy, ale bohužel nenalézám, jak by měl vypadat český pojem jelimánek v ženském tvaru.
Na netu je dostupná analýza nositele Nobelovy ceny za ekonomiku Josepha Stiglitze: Východní Evropa je po vstupu do EU dvakrát chudší, než by byla, kdyby do EU nevstoupila. Ale na to ani nemusíme být nositeli Nobelovy ceny. Už roky naši bankovní činitelé uvádějí, že jen z naší země odvádíme ročně přes tři stovky miliard jako kořistní platby, převážně do Německa. Josef Stiglitz uvádí, že fenomén „Východní Evropa“ je od začátku 21.století velkým propadákem. A dovozuje, že Východní Evropa platí v současnosti Západu a hlavně Německu 300 až 400 miliard dolarů ročně (v tom asi Stiglitz uvažuje nejen přímé kořistní platby, ale také průvodní ztráty z nevýhodných kšeftů, z provozu všelijakých těch „montoven“, atd.). Ještě si někteří mohou vzpomenout, že cílem vstupu Východní Evropy do EU mělo být vyrovnání životní úrovně se Západem. Ale ve skutečnosti se ty pomyslné nůžky mezi Východem a Západem ještě zvětšily. A pokud někteří jelimánkové jsou oslněni současným pozlátkovým blahobytem (kabelka v Pařížské za 80 tisíc), tak pomíjejí, že u nás je ten blahobyt do značné míry jen fikcí v důsledku obrovského státního zadlužení, které už přesahuje 2,7 biliónu korun.
Nicméně já nemohu zcela sdílet vývody pana Stiglitze. Takové uvažování „co by bylo, kdyby bylo“ bývá vždy málo hodnověrné. Kdyby východní Evropa nevstoupila do EU, stejně by se dostala do těžkých problémů. Byl tu pád železné opony, a světová globalisace se značnou koncentrací průmyslové produkce by průmyslovou produkci východních zemí vytlačila z trhů. Např. německý Siemens obdržel v posledních letech mamutí objednávky na dodávky lokomotiv do USA (pro Amtrak) a do Kanady a do Indie. Těžko předpokládat, že by takové objednávky obdrželo ČKD Sokolovo, kde se kdysi diesel-lok vyráběly, a to i kdyby se udrželo v provozu. Nebo pokud vím, tak LIAZ Mnichovo Hradiště ještě po r.90 vyvinul moderní kamionovou soupravu, prototyp jezdil po našich silnicích – ale pak to šlo do ztracena. A bylo víc takových pokusů. Zkrátka jsou dnes výrobky, které v Evropě vyráběji tak dva tři výrobci, a ostatní si už na globalisovaných trzích neškrtnou.
Ale jak rozsáhle zdegenerovala naše zemědělská produkce, o kterou má každý národ pečovat, to je skutečně ostudné.
PS. Tak to je zcela neaktuální příspěvek, ale zjišťuji, že vzpomínky na dobu, kdy jsme byli součástí Neporazitelného Tábora Míru, mohou v současné zcela podělané době docela utěšovat. Dnes se může také jen nostalgicky vzpomínat na doby, kdy se tady na blogu vedly diskuse o tom, zda se v létě mají nebo nemají nosit do sandálů ponožky. Ach jo.
