Zdejší nekonečné diskuse o školství a vyučování jsou pro mne už odtažitými tématy. Nicméně jsem si po některých propagandistických příspěvkách připomněl, jak se např. vyučoval dějepis za „temné totality“ 50.let.
Po netu kolují snímky z pražských Olšanských hřbitovů s hroby mnoha významných osobností. Hned na třetím snímku je hrob Josefa Božka – průkopníka parní dopravy u nás. To mně připomnělo dějepisáře prof. Hubáčka. Toho jsme měli na naší strojní průmyslové škole v Masné, dějepis jsme tehdy měli první dva roky. Tehdy mě dějepis nijak neoslovil, a žádnou komunistickou propagandu prof. Hubáček nešířil. Učil tehdy běžný dějepis počínaje starověkem, otrokářstvím, pak přes feudalismus k počátkům průmyslové revoluce, přes rozvoj manufaktur, atd., vždy s ohledem na naše technické zaměření (např. o tom, že četníci stříleli ve Frývaldově do nezaměstnaných hladových kameníků, jejich žen a dětí, jsem se dozvěděl zcela mimo školy jen proto, že mne zajímala historie Osvobozeného divadla a že V+W ta akce pobouřila – „zalkli se hněvem“, jak napsal Voskovec – a pak začali psát už jiné hry).
A proč jsem si na to teď vzpomněl v souvislosti s tím Josefem Božkem?
Na konci II.ročníku jsme totiž měli za úkol zpracovat nějakou historii s jakýmkoliv technickým námětem. Já jsem tehdy zpracoval historii a vývoj rozvodů parních strojů, což byl elaborát asi na 30 stránek strojopisu se spoustou obrázků, atd. To znamenalo dělat rešerše v Technické knihovně atd. Ale o nějaký rok před námi nějací mládenci z naší průmky v rámci podobného úkolu vyšťárali na Olšanech hrob Josefa Božka, který pak byl péčí naší průmky obnoven a je tam na něm dodneška doplňková deska dokladující tuto akci. (Božkův hrob je hned na kraji hřbitova v dolní části pár desítek metrů od vchodu z Olšanského náměstí).
Ona byla tehdy dokonce nějaká soutěž mezi pražskými průmyslovkami o nejlepší historické pojednání. Měli jsme tehdy ve třídě jednoho fandu na automobilismus, on byl také talentovaný kreslíř a ten vypracoval skvělé pojednání se spoustou vlastnoručně kreslených obrázků. Tak jeho práce se tehdy v Praze umístila na prvním místě. To já byl zase dobrý na technické kreslení a tak jsem už v I.ročníku vyhotovil pro učitele technického kreslení obrázkovou dokumentaci pro skripta technického kreslení. Později jsem jinému profesoru zpracoval výkresovou dokumentaci pro stavbu motorového člunu. Já měl tak perfektní popisky na výkresech, že jsem u maturity upadnul u předsedy komise (což byl ředitel z jiné pražské průmky) v podezření, že jsem výkresy na diplomku popisoval ještě podle šablonky – což by mělo být pro čtvrťáka už nevhodné. Až detailní pohled dosvědčil, že popisky byly skutečně od ruky.
Avšak ten historický elaborát nebyla jediná aktivita, kterou nám prof. Hubáček zadal. V 50. letech v Praze fungovala jakási Pražská informační služba (nebo tak nějak), která organisovala a pořádala o nedělích dopoledne vlastivědné vycházky, vždy s výklady zasvěcenců, k různým kulturním místům: k pražským památkám, do různých paláců, kostelů, na hřbitovy, do divadel, atd. Programy vycházek vycházely v sešitku A5 vždy na měsíc dopředu, a vždycky se sešel houfek zájemců. A na tyto vlastivědné vycházky nás prof. Hubáček nutil. Já tehdy mimo jiné prolezl zákulisí několika velkých divadel. A měli jsme za úkol o tom vždy napsat pár vět. Také mi teď vytanulo na mysli, jak Hubáček velebil Smetanovu Prodanku, zmiňoval rozvoj mediciny v dřívějších stoletích, a tak podobně. Tak takovým způsobem se tehdy (tj. za „temné totality“) učil u nás dějepis.
Také češtinář prof. Zachystal postupoval podobně. Myslím, že hned v I.ročníku nám zadal za úkol přečíst I.díl F.L.Věka a také o tom napsat elaborát. Já vždycky hodně četl, ale ten F.L.Věk mne zaujal natolik, že jsem pak hned po té přečetl všechny zbývající čtyři díly. A ještě v 90.letech jsem k mému velkému potěšení objevil skvělé vydání F.L.Věka z r. 1925, se skvělými ilustracemi, a to za babku, v jednom pražském antikvariátu. Znám F.L.Věka natolik podrobně, že po rozhoření diskusí k Mariánskému sloupu jsem hned našel v V.dílu v kap. XXV., co napsal Jirásek také o kapli na Bílé Hoře: Byla také kaple na Bílé Hoře, Maria Victoria, pomník toho, jak český národ upadl do nepochopitelné, hňupské hlouposti, jak byl od jezuitův až k dobytčímu nerozumu přiveden. (Viz můj příspěvek zde na blogu: Nebyl jen Mariánský sloup. Byla také kaple na Bílé Hoře, ze dne 28.1.2020. Mimochodem: Sedmnáctiletá Milada, později provdaná Horáková, v říjnu 1918 vylezla po přistaveném hasičském žebříku do vrcholu Mariánského sloupu a přes hlavu statue přehodila smyčku lana, kterým pak byl Mariánský sloup stržen k zemi).
Tak takovým způsobem se na naší průmce v letech 53 – 57 vyučovaly humanitní obory. Na rozdíl od všelijakých propagandistických výkřiků, co se tady občas vyskytují.
