Jak jsem utíral uplakaný dětský obličejíček hadrem na podlahu.

Tedy vlastně neutíral, ale s černým humorem sobě vlastním jsem to naznačil, ale ona se vnučka nedala. Rozesmál mě příspěvek pana Zbyška Hlinky (24.8.).

To já byl větší drsňák. Už je to pár let, a vnučka už nebyla malé dítě (teď má 12). Byli u nás na návštěvě, v létě, seděli jsme na dvorku, svítilo slunce, a holka se kvůli něčemu začala rozčilovat, zlostně plakat, a tak jsem na ni chlácholivě: pojď sem, já ti utřu ten tvůj uplakaný obličej a sahal jsem po hadru na podlahu, který byl přehozený na slunci přes pergolu. To ji rozlítilo ještě víc, ale pak toho nechala. A snacha užasle utrousila: já jsem nevěřila vlastním očím, já myslela, že si dědeček dělá legraci, ale on skutečně sahal po hadru na podlahu. Tak jsem snaše vysvětlil, že řádně vymáchaný a na slunci vyprahlý hadr na podlahu je bakteriologicky tisíckrát méně zamořený, než nějaký vlhký (pan Hlinka píše oslintaný) kapesník, nebo ručník.

A ještě jednou to pak vnučka zkusila s tím zlostným pláčem, a zase jsem ji chtěl uchlácholit, ale to už na mě vyjela: jo a ty mě budeš zase chtít utírat hadrem na podlahu. A to už bylo asi naposled, pak už z toho vyrostla.

Jinak ale vnučka nezapomíná, jak jsem jí ještě maličkou pomáhal naučit jezdit na kole, a jak jsem ji pětiletou naučil počítat. Zvládli jsme to s dvaceti kelímky od jogurtů. A měla pak z mathe jedničky, v nejhorším dvojku. Teď dojíždí na gympl do M.B., a ráda imituje oblíbenou učitelku matematiky.

Samozřejmě i já odmítám pro vnučku vládu Alláha v naší zemi (ocenil jsem příspěvek Viktorie Besó, 28.8.) a podle toho budu volit na podzim, a pokud se toho ještě dožiju, tak i v lednu 2018.