Ideologický teror komunistický a náboženský.

Já jsem vlastně nejhorší ideologický teror zažil asi v letech 47-48. Ale vůbec ne od komunistů. Nýbrž od protivného obtloustlého katechety, kterého jsme tehdy měli na nábiko a který nás nutil chodit každou neděli do kostela na mši

A to bylo vždy kontrolování: byl jsi, nebyl jsi, proč jsi nebyl, atd….V r.48 jsem ještě absolvoval jakousi šaškárnu kolem 1.Svatého Přijímání, ty zpovědi jsem také vnímal jako psychický teror (řečeno dnešní terminologií, tehdy mně to bylo jen protivné), z toho všeho mi zůstal ateliérový snímek hloučku svátečně oblečených jelimánků se svíčkami. V r.49 jsme už měli na nábiko mírnou jeptišku, a pamatuji, jak nám vykládala, že ten křížek v Číhošti se neotáčel, ale prohýbal. A tím se se mnou katolická církev už začala rozcházet, protože to už tehdy na mě bylo moc  (asi jsem vyznával fysikální zákony už před tím, než jsem o nich slyšel ve školách). Zřejmě v církvi nečetli Annu Kareninu (1877), kde Tolstoj hned na začátku píše v poněkud jiné situaci: „…mluví přímo o síle duchovní a chtěli by ji dokazovat materiálním pokusem“. Nicméně katolicismus měl ještě v letech po válce značný vliv, procesí na Boží Tělo v okolí kostela sv. Prokopa, které se vleklo po ulicích od oltáře k oltáři, ještě dokázalo ochromit na pár hodin tramvajovou dopravu na Žižkově. (Se shovívavým úsměvem teď sleduji ty nekonečné ušlechtilé diskuse o křesťanství, atd., v dětském věku jsem to vnímal jinak, i když desatero božích přikázání v podstatě dodržuji: nikoho jsem nezabil, neokradl – tj. nepožádal statku bližního svého, do partaje nevlezl, proti nikomu neintrikoval – na to já nemám, ctil otce svého i matku svou, v obcích dodržuji 50, atd.).

A vlastně mně přineslo úlevu, když komunistická diktatura nejdříve zatlačila náboženství do odpoledních vyučovacích hodin (to už jsem přestal na nábiko chodit a před bigotními spolužáky jsem se vymlouval, že zrovna v té době chodím do jazykové školy), a později vyřadila ze škol úplně. O mnoho let později jsem pak na pracovišti říkával (s černým humorem sobě vlastním), že mě byli bigotní katolíci protivnější než komunisté, neboť katolíci mě nutili chodit do kostela každou neděli, kdežto komunisté mne nabádali k účasti na prvomájovém průvodu jen jednou za rok! Jaká to úleva! (I když v 80.letech jsem ráno při příchodu na pracoviště v naší inženýrské organisaci zdravíval křesťanským pozdravením Pochválen buď pán Ježíš Kristus, vždy mne bavila recese. Také jsem nepřehlédl 13.října 1981 dvousetleté výročí vydání tolerančního patentu osvíceným císařem Josefem II., a nadělal z toho na pracovišti spoustu ironických řečí, co to bylo za temný feudalismus, když si každý mohl vyznávat víru, jakou se mu zamanulo).

Jeden takový případ náboženského teroru jsme zažili v polovině 90.let, když jsme byli navštívit německé známé v kopcích Odenwaldu. Na horním okraji městečka stál obrovský protestantský kostel. Bylo léto, spalo se při otevřených oknech. A každý den v 6 hodin ráno se z protestantského kostela rozhlaholily motoricky poháněné zvony na plných 5 minut - aby si občané uvědomili, že bůh je přítomen. To byl takový randál, že to muselo vzbudit každého. V 7 hodin pak hlaholily zvony z katolického kostela, ale ty už bylo slyšet méně, katolický kostel stál trochu níže v údolí. Těch lidí tam jsem litoval. Ti nemají šanci ani v neděli si přispat. Taková hluková agresivita! A jestli jim to nevadí? Ale samozřejmě to tam mnohým vadí, jak nám potvrdil hostitel, ale nikdo ani necekne! Takže v tom městečku je pošlapáváno základní lidské právo: na řádné vyspání. (A to je právě ten problém toho vágního pojmu svoboda. Existuje taková ta vysoká svoboda, která zajímá zejména ty velkoměstské intelektuály či pseudointelektuály, a pak taková ta nízká přízemní svoboda, která zajímá a ovlivňuje život těch obyčejných pracujících lidí a v tom pojímání mohou být velké rozdíly).

Jistě vyvolává ušlechtilé myšlenky, když člověk vyjde do přírody, a začne rozmlouvat s Hospodinem, ale když vám Hospodin leze okny do ložnice každý den ráno v 6 hodin, tak je to velmi rychle nesnesitelné. Tak jsem z toho byl po několika dnech úplně zuřivý, a s úlevou jsme se vrátili do našich neznabožských Čech.

Nijak mne teď nemrzí, že jsem podstatnou část života prožil v Táboře Míru. Hmotně jsme nijak nestrádali (i ta voňavá prouzená cikánka tj. cikánská pečeně v masně byla, jak právě 17.5. napsal autor Milan L., já jsem ovšem rád kupoval i hovězí šunku, ta byla také výborná, ostatně při vynikající kvalitě tehdejších potravin byly mnohé potraviny doslova pochoutkami, ať už se jednalo o chléb s máslem, masné nebo mléčné výrobky) a zábavu si mohl každý vystarat sám (a bylo jí dost: my jsme např. celá 80.léta chodili do tanečních pro dospělé, na plesy, atd.). Pořídit si družstevní byt nebyl problém a kolik lidí si k tomu ještě pořídilo rekreační objekty. Když už ne venkovské domy se zahradami, tak alespoň chaty. Vždyť kolik chat se jen postavilo kolem přehrad. Do jednoho takového místa jsem se kdysi dostal, jedné kolegyni jsem svařoval zábradlí na terase, to bylo někde nad Slapy, myslím, že se to tam jmenovalo Čelina. Staršímu kolegovi jsem v kombíku dovezl materiál na stavbu filtrace (do jeho Simcy 1300 by se to železo nevešlo), měl pěknou zděnou chatu se zahradou nad Vraným n/Vlt., (zalíbila se i filmařům, chtěli tam něco točit, ale to on odmítl), postavil si u ní vykachlíkovaný betonový bazén, ale filtraci k domácím bazénům za zločinné komunistické diktatury nikdo nevyráběl. Návod na to vše pak ten kolega publikoval v časopisu UDĚLEJ SI SÁM, i s nepostradatelnou barevnou fotkou své dcery v plavkách (z čehož vyplývá, jaká panovala svoboda tisku: užitečné! tiskoviny vycházely bez omezení). Můj mladej právě teď na jaře jel na kole kolem Jizery, a žasnul, co je tam všude chat.

A tak žilo mnoho lidí, kteří netrpěli „podstatnou poruchou mozku“, užívali si života, a příliš se nerozčilovali, když byli jednou ročně nabádáni k účasti na prvního máje (ostatně i Baťa organisoval masové oslavy Svátku Práce). Nevím, jestli to byla chytristika „strany a vlády“, ale řekl bych, že pětidenní pracovní týden + dostupné bydlení + rekreační objekty činily i ten socialismus snesitelným. Alespoň buranům. (To komplikovaní intelektuálové nepochopí, jaká je to pohoda být buranem, i když jsem se proti tomu jednou ohradil, ale změnil jsem názor).

Ale hlavně byl mír!

Období tzv. normalisace u nás bylo v okolním světě dost zajímavé. Bylo vpodstatě poklidné, mírové, u nás přece platil propagandistický slogan o „mírovém soužití dvou soustav“. Také Lawrow teď připomíná, že za tehdejší studené války se obě mocenské skupiny k sobě chovaly v zásadě slušně – na rozdíl ode dneška.

A byla dokonce tehdy spousta zábavy v životě – i u nás (nezapomenu, v jaké pohodě byli chlapi ve strojně-traktorové stanici, kde jsem dělal v r. 56 a 57 letní brigády, a co tam měli srandy. Samozřejmě pracovali od rána do večera: orali, sklízeli, opravovali techniku, atd., a bavilo je to). Ale i na západě si z mnohého dělali legraci. Nelze popřít, že v letech 1970-90 jsme paradoxně v Evropě prožívali nejklidnější a nejmírovější údobí celé poválečné éry. Nijak to neposuzuji, nehodnotím, jen konstatuji, že to tak bylo a že jsem si toho byl vědom. Už jsem psal, že v r.77 byl natočen nejroztomilejší James-Bond-film „Špion, který mě miloval“, kde už britský agent spolupracoval na záchraně světa s ruskou agentkou Aňou Amasovou – no nebyla to paráda? Na německé TV to běželo asi tak v r.80, tehdy se mohl člověk jenom bavit (nad závěrečnou scénou jsem se už chechtal).

A jak to vypadalo s ideologickým terorem komunistickým? U nás doma nijak. Tehdejší propagandě se dalo snadno vyhnout (nikdy jsme tehdy neviděli ani neslyšeli zprávy), na informovanost o světě i o naší zemi stačilo sledovat západní zpravodajství (i když každý nebyl v dosahu západních VKV a TV signálů, ale bylo nás takových dost). Ale když nazrála doba, v úterý (to bylo asi 21.11.89.) jsme s mladším kolegou vyrazili po práci dolů do města na Václavák, kde už se začaly scházet demonstrace proti režimu. A to po poledni pod okny našeho pracoviště na Žižkově projížděl do centra se sirénami dlouhý konvoj Příslušníků Pohotovostního pluku SNB – takže jsme nevěděli, co se dole ve městě semele. Přesto jsme s kolegou dolů do města vyrazili, cha!, jací jsme byli odvážlivci. Ale na Václaváku pak nebyli, nevím, kam je poslali.

Nemám teď žádné potěšení z toho, že jsme se začlenili do Tábora Agrese – nu, jinak se to nazvat nedá. Nejsem prostě dost intelektuální, abych ocenil humanitární bombardování Srbska. Nevím, jak to prožívají tzv. obyčejní lidé, ale mnozí autoři zde na blogu si s tím dělají dost starosti, a volají dokonce po míru! Nedivím se jim, já také. Takhle rozhašenou a podrážděnou dobu jsem snad v životě nezažil. Může být jen otázkou času, kdy někomu ujede prst a zmáčkne ten nesprávný knoflík. Jak má být potom člověk v pohodě?

A i kdyby nedošlo k válečným operacím u nás, nebo v blízkém okolí, tak jaký důsledek bude mít trvalé přestěhovávání černochů (tedy mužů, jen minimálně černošek) z Afriky a Arabů z Orientu do Evropy? Což Orbán a já(!) považujeme za největší hrozbu pro budoucnost Evropy. Ostatně podle mne (západní?) Evropa už žádnou budoucnost nemá. Ta nejspíš v klasické evropské podobě do konce tohoto století zanikne – což není tak vzdálená doba, té už se mnoho dnešních narozených dětí dožije. K čemu bude potom našim potomkům tzv. svoboda? A Pro-Evropská orientace? Ale jaké Evropy?

To přestěhovávání také podporuje trvalá propaganda, zejména v Německu, jednak v běžné politice, dále výrobou propagandistických TV filmů, ale i velkými billboardy, zobrazujícími šťastnou dvojici: německou holku a arabského mládence. I když i v Německu se vyskytují neukáznění jedinci, kteří takové billboardy posprejují hanlivými nápisy.

A jak vypadá takový novodobý německý propaganda-film: vdova na statku (ona je ještě kus!) si najme ke kravám černocha, samozřejmě slušného a pracovitého, a nakonec s ním skončí v posteli. A ke všemu ještě ten černoch vyhraje vesnickou soutěž v orbě. A to prosím tam už filmovou produkci neřídí Goebbels.