Byli mezi disidenty lidé „s podstatnou poruchou mozku“?

Oni sami mne přesvědčují, že ano. Nicméně bych se nedivil, kdyby ten „zvukař“ (tj. ten moravský kraválista) dostal za tu výtržnost od nějaké té ušlechtilé organisace Havlovu cenu. Ta ostatně k ničemu jinému neslouží.

Mohla by ji mu předat dokonce ta samá zpěvačka, které jsme si za doby normalisace mnozí vážili, ale když pak údajně (aspoň myslím, že tady o tom padla zmínka) předala Havlovu cenu těm ruským kraválistkám za to, že veřejně souložily v nějakém museu a spáchaly výtržnost v pravoslavném chrámu, tak jsem k ní ztratil úctu.

Už před lety jsem popudil některé čtenáře příspěvkem, ve kterém jsem se zamyslil nad neušlechtilými komunisty a jejich ušlechtilými odpůrci. A už tehdy jsem se zamyslil nad tím, o co odpůrcům komunistů šlo a nad jejich mravní integritou.

Impulsem k tomu bylo zejména to individuum, které ve funkci ministerského předsedy patolízalsky hned uznalo rozbití Srbska a odštěpení Kosova, dále založilo Institut Pro Překrucování Dějin, a pro vrahy a bandity Mašíny vytvořilo speciální plechovou medaili, kterou jim do USA dovezlo další takové individuum, tj. Alexandr V.

Už před lety jsem napsal, že domácí disidenti se mi stali nemalým zklamáním.  Vždy jsme měli my (tzv. mlčící segment národa) tendenci považovat disidenty za lidi mimořádně ušlechtilé. Jaké pak zklamání, když se někteří z nich se po vypuknutí svobody začali projevovat krajně neušlechtile, někdy jen jako žvanilové, někdy jako servilní lokajové Washingtonu – namísto dřívějších servilních lokajů Moskvy, a někteří i jen jako obyčejní fašisté.

A jako fašista se projevil i ten moravský kraválista, co spustil kakofonii zvuků na nějakém náměstí, kde se měl sejít president s občany. O takových fašistech psal už Karel Poláček ve sloupku ODEJDI! Týkalo se to roku 36, kde mimo jiné napsal: „Za starých časů se říkalo universitám chrámy vědy. Student se tam učil, …, atd. Dnešní student je dobrým studentem tehdy, když řevem, povykem, rvačkou a jiným násilím znemožní přednášky onoho profesora, který je v podzření, že šíří vědu. Student nemusí studovat, ale musí umět dělat kravál“.

A když ne řevem, tak na jedné naší universitě znemožnil výstup pana presidenta přímo nejvyšší akademický hodnostář (co kdyby tam proboha president šířil nějaké myšlenky, které se na našich obskurních universitách nenosí).

Samozřejmě já úplně nejméně mohu něco vyčítat nějakým bývalým disidentům. Zločinnou dikaturu jsem si moc nebral, ale takových nás byly milióny, těch obyčejných tzv. pracujících lidí. I když vím, že do některých profesí zasahovala politika dost protivně. A také nevím, kolik bylo mezi disidenty těch obyčejných pracujích lidí. Tj. kolik bylo mezi nimi traktoristů, kombajnérů, dojiček, soustružníků, zedníků, průmyslováků, inženýrů, a tak podobně.

A také jsem to všechno bral s přehledem, případně s černým humorem sobě vlastním: kdo má trochu přehled o tom, jaké zdroje vedly k té poválečné sociální revoluci, tak se nemůže příliš divit.

Tj. kdo má přehled o tom:

- jak mizerně fungoval před válkou tehdejší kapitalismus, co tu bylo bídy, hladu, a krisových debaklů

- jak za zločinného masarykovského režimu mezi lety 1920 až 33 každoročně četníci stříleli do demonstrací a hladových pochodů nezaměstnaných, kdy postříleli (povraždili) na 60 lidí včetně žen a dětí a přes 200 zranili

- že standardně kolapsy kapitalistického systému se řešily státními zásahy (i v USA) – a řeší se tak dodnes! Mohl být tedy oprávněný dojem, že by stát mohl hospodářství řídit lépe.

- že ještě řadu let po válce nebyl žádný náznak, že v následujícím půlstoletí kapitalistický systém alespoň v zemích západní Evropy a severní Ameriky vytvoří slušný blahobyt pro všechny (i když už ani to není pravda).

A tak naši občané po válce i ještě dlouho po tom podporovali komunistickou sociální revoluci. Dnes už se dá těžko posoudit, jak prožívali to asi desetileté období zločinné diktatury (asi 48 – 58), jak moc si to brali, ale už jsem si troufnul tvrdit, že kolem r.55 – tedy v době už doznívajících zločinů komunistické diktatury – zároveň v naší společnosti dosáhla životní radost (joie de vivre) v širokých masách  takové úrovně, jako nikdy předtím a jako už nikdy potom. To není můj názor, to je filmově zdokumentované: stačilo by vytáhnout filmy z tehdejších prvních májů a prvomájových veselic a zejména z první spartakiády 55. A nikdy se u nás netancovalo tolik, jako v 50. letech: to bylo nějakých tanečních, nedělních tanečních čajů a plesů! (A nebylo plesu, na kterém by se k půlnoci nehrál legendární americký foxtrot Na plese dřevorubců).

A zavedla je ta komunistická hydra do zkázy? Ale vůbec ne. V r.89 tady byla průmyslově docela vyspělá země, s velmi dobrým zemědělstvím, zdravotnictvím, školstvím,…, po válce bylo v ČR ve státní, družstevní a soukromé (RD) sféře postaveno min. 2 mil. bytů, atd. (V r. 1990 se uvádělo, že 60% bytového fondu se postavilo po válce, tedy v oné hrozné době).

A navíc jsme za zločinné diktatury žili v poměrném míru. A sotva jsme vlezli po vypuknutí svobody do NATO, tak za 14 dní jsme už byli ve válce (se Srbskem), létala přes nás bombardovací letadla, atd..

A pokud se týká lidí „s podstatnou poruchou mozku“, tak už dříve jsem míval dojem, že někteří disidenti byli takto postiženi. V psychologii a psychiatrii se moc nevyznám (i když máme doma hory skript a učebnic), ale tolik vím, že existují lidé kverulanti a lidé nespokojení s čímkoliv a kritisující cokoliv i za cenu vlastního zničení. A je to také věc životních postojů a informovanosti. Jó, kdyby byl celý ostatní svět ušlechtilý, a jen komunistické diktatury neušlechtilé, tak to by bylo jasné. Ale ono tomu tak není a nikdy nebylo.