Miluju houby. Britové houby nesbírají, takže když rostou, z ostrovní země se rázem stává hotový houbařský ráj. No jo, ale má to háček.....
Zbožňuju vůni lesa. Svěží vzduch, praskot větviček, chůzi po tmavozeleném mechovém koberci. Miluju sběr hub a následnou přípravu houbových pokrmů, kdy se bytem line nádherná vůně a sliny se vám sbíhají.
V Británii moc lesů není. Když už nějaký najdete tak je obehnán plotem, na němž se vyjímá obrovská cedule informující, že jde o soukromý pozemek a že vstup je zakázán.
Mám štěstí. Za barákem sice nemám les, ale takzvaný ´heath´. Je to něco mezi neudržovaným parkem a naším listnáčem. Ráno jsem zasedla při ranní kávě k počítači a hned z titulní stránky na mě juknul článek o tom, jak se letos houbám daří, jak lidi nosí domů vrchovaté košíky a že už pomalu nevědí, jak se těma houbama naložit....jééé, naložit, to je nápad. Takový nakládaný hříbečky....mňam.
No nic.
Vyzbrojená papírovou taškou a kuchyňským nožíkem (košíkem ani svojí rybičkou tady nedisponuji), celá navnaděná jsem se jala prozkoumat ten náš lesík. A hle, houba. A ne ledajaká. Krásná babka. A hříbek. Druhý. A třetí... Taška se začala vesele plnit. A tu najednou... Správce lesíku v zeleném mundůru, na koni, kluše si to pěšinou. Zdravím, usmívám se, hladím si koně. Tlachám o počasí skoro jako rodilý Brit. ´Na houbách?´, povídá. ´Jo jo, rostou´, celá nadšená odvětím. ´A víš, že sběr hub je nelegální? Úsměv mi mrzne na rtech. To mě opravdu nenapadlo. Bodrý pán ve středních letech na mě tasí jakousi zalaminovanou listinu. Ve zkratce: Sběr hub je nelegální, pod pokutou 1000 liber a všechno to může skončit až u soudu. No skvělý. Začala jsem blekotat, že se omlouvám, že jsem to nevěděla, že... Vidina smaženice, zapečených těstovin a bramboračky se začala zvolna rozplývat. Moji mysl zaměstnala cifra tisíce liber a jak to budu splácet. Pán se usmál, podíval se mi do tašky, řekl, že půlka tašky mi stačí a ať jdu domů. Ale jestli mě tu ještě někdy nachytá... Ani jsem nečekala, až to dopoví. Otočila se a utíkala k domovu. Ještě na mě volal, jestli patřím k té skupince, co načapal opodál.
Jednou jsem byla ve Skotsku. Procházela se přírodní rezervací a pod břízami bylo pár nádherných kozáků. Stály tam jako panenky. Opodál nějaký ten hříbek, růžovka... No to by byla smáža. Mít kastrol, povařit, trocha soli, pepře, kmínu,...klepla bych na to vajíčko... Jenže jsem bydlela v penzionu, takže jsem si mohla leda tak nechat zajít chuť. Okolo té krásy procházeli lidi a nehli ani brvou. Nechápala jsem. Být to v Čechách, tak tam lidi lezou po kolenou. Mně úplně krvácelo srdce při pomyšlení, že je tam budu muset nechat. Pár jsem jich stejně sebrala a aspoň se kochala pohledem a tou závratnou vůní. Lidi na mě koukali jak na čarodejnici. Jedna paní mi důvěrně sdělila, že všechny houby jsou jedovatý a ať to ve vlastním zájmu vyhodím.
Tak to vidíte. V České republice je houbaření národní sport. Tady houby nikoho nezajímají. Ani žampiony tady nejsou žampiony. jsou to prostě houby ´mushrooms´. Cokoliv co není žampion, tedy houba, je prostě divoká houba ´wild mushroom´.
Rok s rokem se sešel. Už týden nám tu občas prší. Je teplo. Podmínky jak vyšité. Třeba se tam někde v mlází nějaká ta houba krčí. Mám či nemám jít na lup? Toť otázka....
