Budím se po šesti hodinách, celá nedočkavá …. Sprcha, snídaně a hurá na Ježíše! No, ale asi budu muset počkat. Můj podrobný itinerář se bude muset trochu přeskládat. Za oknem bílo a padají kýble vody. Snad to nebude na dlouho….
Bezva, už jen poprchává. Je tu úžasný vzduch, svěží, provoněný oceánem a bujnou vegetací. Pod stromy jsem jak pod deštníkem, tady neprší. Udělala jsem kolečko po okolních ulicích, jukla na pláž a vyfotila horu Dois Irmaos – Dva bratři, s favelou Vidigal na jejím úpatí.
Kontroluju Ježíše, podle předpokladu je v oblaku husté mlhy tam někde na kopci. Nastupuje plán ´B´, botanické zahrady. Zastávka autobusu není tam, kde měla být…všude jsou nějaké objížďky, ohrady, probíhají rozsáhlé práce…aha, dostavují metro kvůli olympiádě. Hm, takže, kde že je ta zastávka? Někde přece ten autobus stavět musí. Krásná ulice napravo i nalevo. Hm…když půjdu nalevo, skončím u vody, tam to nepojede, když půjdu napravo, skončím tam, odkud jsem přišla. Ach jo…Znovu koukám do jízdního řádu. Nic. Pak se otočím a před nosem mi odjíždí bus, který tu stavět vůbec nemá, ale na displeji má napsáno ´Jardim Botânico´. Okouním a čekám. Ha, jede další, rychle čtu měnící se displej s cílovými stanicemi. Probliklo ´Jardim Botânico´, nebo ne? Bázlivě mávám, bus staví, jednu nohu mám sice ještě na chodníku a bus už jede, ale to nevadí, do botanických zahrad mě podle všeho zaveze. Vzdušnou čarou zahrady nejsou daleko, ale prodrat se busem tou šílenou dopravou byla záležitost skoro na hodinu. Je mi zima, klimka jede na plné obrátky, je tu asi 15 stupňů, ještě že mám svoji obvyklou šálu, kterou nosím 365 a čtvrt dne v roce. Vstupné je 10 reálů, asi 85 korun (ať už člověk mění v Londýně na přestupu libry, nebo až na místě dolary, nedohrabe se k lepšímu kurzu než 8,50 - 9 Kč za real). Zahrady rozhodně stojí za to. Jsou rozlehlé, jsou tu sekce se skleníky s kaktusy, uličky lemované neuvěřitelně vysokými palmami, banáníkové zákoutí, skleník s orchidejemi, a pokud budete mít štěstí, možná zahlédnete i nějakého toho papoucha nebo tukana. Tedy asi pokud budete mít o fous lepší počasí, než jsem měla já. Přeháňky mě doprovázely celý den. Ježíš byl zahalen do šedavého mlžného hávu, který se houlil jen pár metrů nad vrcholky stromů, a jen občas vykoukl, aby zkontroloval rušný život velkoměsta pod sebou.
Odpoledne přestalo sice pršet, za to začal foukat studený vítr, takže žádná sláva. Balím se do šály a jedu do historického centra. Dostavil se hlad, je čas oběda…končím v bufáči, kde je nepřeberné množství empanád. Nevím, kterou vybrat, tak se ptám, jestli jsou naslano, či je to něco sladkého. Vím jen, že si nemám nechat ujít místní specialitu, ´coxinhu´, takovou obří kuřecí kroketu. Tu už ovšem nemají, takže co jiného. Pán za pultem ovšem neumí ani slovo anglicky, což je častý případ, nicméně další zákazník na mě mává, ať počkám, viditelně loví v paměti - ´carne´, ´meat´! Aha, takže maso…ale jaké? A v tom dá oblý padesátník ruce v bok, trošku se přihrbí a začne kdákat. Pak se rozesměje na celé kolo, mrkne na mě a pochválí moji volbu ´dezertu´. Dávám si pohár Açaí, jakési ledové dřeně z bobulí palmy açaí, které vypadají jako kuličky modrého hrozna. Je to prý nejen dobré, ale i šíleně zdravé. Vypsat všechny benefity by bylo na dlouho. Takže, prostě je to zázračná bobule a je dobrá úplně na všechno. Měli pravdu, açaí je mňamka, je jasné, že ho nemám naposled. Vysvitlo slunce…je čas si projít historické centrum plné krásných budov, bohužel viditelně chátrajících, často vybydlených. Mísí se tu chudí s bohatými, z útrob nedalekých kancelářských budov vycházejí nažehlení kravaťáci,…
Všichni míří na empanádu, většina třímá kelímek nějakého ovocného džusu, pořízeného z obchůdků ověšených čerstvým exotickým ovocem – trsy banánů, hromad pomerančů, mang, ananasů, mandarinek, napůl rozříznutých růžových guáv,…Není tu levno, což může člověka překvapit, třetinka džusu je kolem 10-11 reálů, ale stojí za to. Banán tu totiž chutná jako banán a ta manga, papájy,…!!! Empanádu pořídíte za 4-7 reálů, taštičky naslano – šunka, sýr - kolem 7 reálů. Chudé a bohaté tu spojuje jedna věc. Žabky. Ty si prý můžou dovolit úplně všichni a také je všichni bez rozdílu naditosti peněženky nosí. Je půl páté, začíná se stmívat. Lezu do metra, ve večerní špičce je to opravdu dobrá volba, dopravní zácpy jsou tu neuvěřitelné. Do jisté míry to může být i již zmíněnou ochotou řidičů vám zastavit, kdekoliv chcete, ať už vystupujete nebo nastupujete, kdy si prostě mávnete na bus a on vám zastaví i mimo zastávku. Panuje tu naprostá anarchie – prostě jedete, nebo stojíte. Lístek si koupíte rovnou u řidiče, a to za 3,80; metro je za 4,10. No, ale co to tu voní? U vchodu do metra dělám ostrou otočku k pojízdnému vozíčku obsypaného místními, opět bez rozdílu postavení ve společnosti. Přispívám k rozmanitosti osazenstva, jsem široko daleko jediná turistka. Špízky masa se škvíří na grilu. Beru dva – jeden jen tak, druhý se salsou a jakousi strouhankou – že by to byla farofa? Opečená mouka z kořene manioku?
