Najednou se z koupelny ozval děsný křik. Hrůza. Chvíli je člověk nechá o samotě a hned se servou!
Kočičí rosolovité žrádlo ladně vyklouzlo z obalu, ovšem ne do misky pro žrádlo určené, nýbrž do té vedlejší, kterou jsem před chvílí pečlivě umyla a naplnila čistou vodou. Za mnou syčel náš nenasytný kocour dumajíc, proč mi to tak dlouho trvá.
Přesně takhle se to vždycky semele, nejmíň dvě krize najednou. Opoštím uraženého kocoura, který se mnou minimálně do zítra nepromluví, a pádím po schodech nahoru. Kocour pádí taky. Pod nohama se mi motá ta naše zrzavá koule, která prostě žrádlo, tak nekulturně naservírované, jak jsem to předvedla já, nesežere.
Souboj s kocourem jsem prohrála a do koupelny doběhla jako druhá. Kocour už mezitím zaujal způsobnou pozici a seděl uprostřed dveří s dokonale obtočeným ocasek kolem tlapek a čekal, co se bude dít dál.
Mí dva svěřenci byli v jednom kuse. Sláva, oddechla jsem si. Ale něco tu stejně nehrálo. Caroline byla opřená o umyvadlo a z pusy jí crčela krev a z očí slzy. Naprostým protipólem tohohle hrůzného obrazu byl Alex, její brácha, který s kulišáckým výrazem poskakoval ze strany na stranu.... a se zakrvácenou rukou?!? ´Tak co se tady vlastně stalo?´, dožaduju nějakého kloudného vysvětlení.
Alex mi mlčky předal do dlaně cosi oslizlého, zažloutlého, krvavého....velmi pomalu, jako by to byl nějaký vzácný delikátní šperk, který by se hrubším zacházením mohl poničit....všechno to do sebe začalo zapadat jako jednotlivé kousky skládačky puzzle..... viklavý zub, večerní čištění zubů, kartáček, krvavé cosi v mé dlani....jasně, Caroline vypadl další zub!!!
Alex začal kalkulovat jakou má Carolinino utrpení cenu na stupnici finanční. ´Já za první zub dostal jen libru, ale za ten druhý, co mi vypadl při fotbale, jsem dostal libry dvě. Co myslíš, kolik dostane Caroline od Tooth Fairy tentokrát?´ Caroline při zmínce finanční odměny, která by mohla být vyšší než minule, znatelně pookřála.
´Myslím, že Tooth Fairy bude tentokrát hodně štědrá s přihlédnutím jak to Caroline muselo bolet´, pronesla jsem a soucitně se při tom koukala na její ubrečený obličej. Příslib několika liber a bolest je pryč. Caroline utřela slzy a obdařila mě úžasným bezzubým úsměvem.
Umyli jsme zub a dali ho pod polštář. Ani večerní pohádku si tenkrát pořádně nevyslechla. Pořád kladla otázky typu, jak Tooth Fairy ví, že jí vypadl zub, kolik asi dostane a neustále se ubezpečovala, že tam zub pořád je.
A já si kladla otázky, proč se spíš nepozastavují nad tím, proč vlastně Tooth Fairy sbírá dětské zuby a co s nima pak asi dělá.
Pěkné pozdvižení jsme také zažili, když si rodiče zapomněli zahrát na ´Zubovou vílu´ a dát Alexovi pod polštář libru či dvě. Ráno přišel s brekem, že na něj Tooth Fairy zapomněla a jak je to nefér. Navíc nemohl zub najít, takže jakákoliv naděje, že přijde večer, je ta tam. Snažili jsme se ho uchlácholit, že to nevadí, že toho asi měla hodně a prostě to nestihla, ale že určitě přijde tuhle noc....´no jo, ale i když ten zub už nemám?´, prohlásil Alex a jeho hlásek se mu začal opět nebezpečně chvět. Zapeklitý malozoubek jsme tenkrát hledali asi čtvrt hodiny, díky čemuž nám málem ujel školní autobus, protože Alex odmítal jít do školy dřív než zub najdeme a znovu ho uložíme do podpolštářového bezpečí.
Caroline byla Tooth Fairy odměněna třemi librami. Vítězoslavně nám ráno ukázala svou maličkou dlaň, na které se zlataly tři kulaťoučké librovky. Alex mudroval, že on vždycky dostal nanejvýš dvě a že v nejbližší době ani žádné peníze nedostane, neb se mu žádný zub nehýbe a jak to že holky vždycky dostanou víc.
No, jestli to takhle půjde dál, tak nebudou trpět jen děti ale i peněženka. Půjde-li cena zubu takhle prudce nahoru, tak s posledními zuby budou rodiče alias Tooth Fairy plazit minimálně desetilibrovku.
