Cpu se vlastnoručně vyrobenýma farfalle, až se mi dělaj boule za ušima. V misce mám hromádku krásných drobounkých mašliček, na které jsem patřičně pyšná. Domácí chutnají nějak líp a určitě nejenom protože jsem si je sama uplácala. Ani se mi je nechce sníst.
Po lekci krájení jsem byla tak nadšená, že jsem okamžitě začala přemýšlet, která bude má další. Nabízelo se více možností, ale pro tentokrát zvítězila výroba domácích těstovin.
V autobuse jsem začala uvažovat, jestli brát s sebou kolegyni byl dobrý nápad.
´A co když si při zadělávání těsta zlomím nehet?´
Obrátila jsem oči v sloup a nechala to bez komentáře. Být na jejím místě, tak spíš řeším, jestli ji tam z hygienických důvodů vůbec pustí. Ještě že se lekce drží hesla ´co sis navařil, to si taky sněs´.
Kolegyně má drápy jak čarodejnice šerifa z Nottinghamu. Neuvěřitelně dlouhé, zahnuté a zažloutlé. Ještě talíř s krví, do toho plivanec a byla by jak vyšitá. V poměrně jasných barvách jsem spíš viděla její nehet stržený, spolu s plátem těsta namotaný do lisovací mašinky. Jejda, abychom z toho nakonec neměli těstoviny plněné!
Mávla jsem na usměvavou Jen (pamatovala si mě z minula!), vtiskla jí naše internetové potvrzení a jako protřelý profík kolegyni navigovala k šatně. Ovinula jsem kolem sebe nažehlenou velkozástěru a s hrnkem napěněného latté se přesunula do ´kuchyně´.
Měla jsem ještě pár minut k dobru, a tak jsem se protáhla kolem šprušle do přední části obchodu, abych se pokochala naleštěnýma dózičkama a skleničkama pečlivě naskládanýma do nasvícených masívních dřevěných polic. Najdete tu vše od nablýskaného nerezového nádobí až po keramické misky všech možných velikostí. O kousek dál domácí malinový džem, zářivě oranžovou pomerančovou marmeládu, červeňoučkou domácí chili omáčku,...prostě radost pohledět. Obchůdek je relativně malý, ale i tak se taková krátká procházka může proměnit ve velmi náročné procvičení vaší vůle. Neodoláte-li všem těm fikaně nastrčeným nástrahám, vaše šrajtofle či plastová kartička dostane pěkně do těla. Z každého rohu na vás pokukují různé více či méně užitečné serepetičky, které prostě musíte nutně mít a které jako by volaly ´kup si mě!´. Řeknu vám, je to boj a uspějí jen ti hodně odolní.
Naštěstí byl čas se vrátit do bezpečí za kuchyňský pultík a já byla zachráněna. Moje čelo bylo jen mírně orosené a moje peněženka utrpěla ne příliš velkou újmou na zdraví.
V misce bylo připraveno 200g mouky a dvě vajíčka, což je tak akorát pro dva velmi zdatné jedlíky nebo dva průměrné a ještě vám zbyde něco na zítřejší oběd.
Když jsme všichni dokvrdlali a v misce jsme měli cosi, co připomínalo hodně máslovou drobenku, byl podle Jen čas ´get dirty´. V takové chvíli přesně poznáte, kdo myslí v dvojsmyslech, kdo myslí jen na to jedno. Chlapík vedle mě se lascivně uchichtl, rukou od mouky si odhrnul pramen vlasů a s nevídanou vervou se dal do hnětení.
Po chvíli jsem měla v ruce úhledný koblížek. Stejně jako Jen jsem do něj dloubla, abych zjistila, jestli je těsto dostatečně propracované a když se okamžitě vrátilo do svého původního koblížkovitého tvaru, vítězoslavně jsem zajásala, zabalila koblih do fólie a mrskla do lednice, aby si odpočinul.
Zatímco koblih spokojeně pospával, my s kolegyní společně oslavily, že její nehty první etapu úspěšně přežily a poklábosily s ostatními (s výjimkou úchyláka napravo). Odpočatý koblih jsme uložili pod mokrou utěrku, aby povrch neokoral a jali se vše postupně prohnat lisovačkou.
´Tak, kde začít´, ozvala se Jen.
´Asi tím, že těstovinová mašinka se těší mezi hospodyňkami velké oblibě, neb je to (asi) jediná věc, která se nikdy nemyje. Voda je její úhlavní nepřítel. Po použití se jen omete a je to. Ze složitého mechanismu byste vodu těžko dostávali.´
Jen ukrojila třetinu koblihy a protáhla ji lisovačkou. Vzniklý plátek přeložila napůl a skladem napřed opět protočila lisem. Postupně se tak od nejtlustšího nastavení (čísla 6) dostala až k nejužší jedničce a za chvíli už z mašinky lezl dlouhý tenoučký, téměř průsvitný plát hlaďoučkého těsta. Pak už jen stačí přehodit rukojeť a plát projet krájecí částí, která promění těsto v úhledné nudličky (linguine) nebo širší nudle (tagliatelle).
´Tak, a teď je řada na vás. Hodně štěstí. Jen vás jestě prosím, dávejte pozor na rukojeť lisovačky. Snažte se je moc neházet po zemi.´
Asi vědí proč to zmiňují. Ale ne že by to mělo kýžený dopad. Netrvalo dlouho a má ovíněná kolegyně upustila rukojeť poprvé, pak podruhé, potom jsem se přidala já (za celý večer ovšem jen jednou) a nakonec všichni ostatní. Tu zacinkala sklenička, zarachtalo rádýlko, až z toho byl poměrně vydařený oktet.
Trochu jsem si vyhrála a rádýlkem si nakrájela úhledné obdélníčky, ze kterých jsem pak pečlivě skládala maličké motýlky Farfalle. Jeden by myslel, že s přibývajícím počtem člověk nabyde jisté zručnosti. Opak je pravdou. Poslední motýli měli pěkně polámaná křídla. Na víně nebo na vině asi byly ty dvě sklenice červeného. Kdo ví....
Těstoviny vesele bublaly v hrnci a my si mezitím přihřáli omáčku, kterou pro nás připravili. Původně nudně vypadající omáčka ze zelí, fazolí a pancetty byla vynikající. Pořádný kopanec tomu dodala osmažená hrubostrouhanka s velmi štědrým nášupem pokrájených chili papriček. Kupička mých linguine se proměnila v (téměř) nezvládnutelnou hromadu. S pomocí třetí sklenice červeného jsem ji pokořila.
Už zase brouzdám na stránkách Jamieho Olivera. Že bychom příště zaskočily na výrobu pasty plněné? Takové ravioli se špenátem a ricottou nebo tortellini s.... Jdu to booknout.
