Je ráno. Velmi brzy ráno. Je mi zima. Oči se mi klíží, hubu mám vyhozenou z pantů a motají se mi nožky. Na zádech mám 20 kilo batohu. Cedule ´Vítejte v Malajsii´. Hnědý mužíček mě tahá za rukáv. ´Taxi? Hotel? Cheap, verrry verrry cheeeaap!´
S díky odmítám a vytahuju z batohu tahák, jak se dostat na vlak. Zapínám si flísku až ke krku. Zaostřuju oči na písmenka na papíře. Jasně... Hlavním vchodem, k vlakům KLIA,.. Hračka. Hnědý mužíček se ovšem nevzdává. ´Train? No no, me better price....cheeaapp!!!´ Začínáme se dohadovat o ceně. Cenu vlaku známe, tak čekáme, co vypadne z mužíčka. Mužíček nás zkouší, je to rozený obchodník a nasazuje cenu o fous vyšší. Kroutíme hlavou a odmítáme. Srovnává cenu na cenu vlaku. No to mě podrž. Jsem na jednom z nejmodernějších letišť světa a hádám se tu o cenu jak v nějakým bazaru v Turecku. Sundavám batoh. Tohle bude na dýl. Ha. Mužíček čapnul můj batoh. Ladným pohybem ho zaparkoval na zavazadlový vozík a fiští k východu. Já za ním. Kamarádka s batohem na zádech a dalším mužíčkem přisátým na rukávu je nám v patách. Opustili jsme letištní budovu. Vedro, vlhko, flíska dolů, nemůžu dýchat. Začínám se potit. A to je 7 hodin ráno. Co bude dál? Dostáváme se na cenu, která je nižší než za vlak. Nasedáme do auta, takového pick-upu, batohy končí za mřížemi v zadním zavazadlovém prostoru, zámky dveří se právě zaklaply. No uvidíme. Buď skončíme v hotelu, tak jak máme v plánu nebo rozsekané na kousíčky uprostřed banánové plantáže.
Řítíme se po dálnici. V autě je klimoška. Je mi zima. Oblíkám flísku. Kromě pusy mám vykloubený i krk. Snažím se zachytit vše kolem. Banánové plantáže nalevo. Míjíme je. Hurá!!!
Jsme v hotelu. Trhli jsme časový rekord. Ošplouchnout. Kraťasy, tílko, čapnout batůžek a foťák a jde se na průzkum města. Je děsné vedro. V minutě jsem spocená jako prase. Snažím se nedýchat. Je tu děsný smrad. Mám žízeň. Kupuju balenou vodu. Páchne a má hroznou chuť. Kupuju novou a tentokrát investuju do nehorázně předraženého Evianu. Nesmrdí a chutná normálně. Užasle koukám na osobu kupující nudle v pouličním stánku. Na vařící nudle je děsný horko. A ten zápach. Nedávám pozor na cestu. Jen o chlup jsem unikla koupeli v krémovité tyrkysovožluté smrduté stoce. Áááá. Tak odtud ten smrad.
Pověstné Petronas Towers, hlavní atrakce města, jsou v dohledu. Metro je sice opodál, ale bereme to pěšky, abychom viděly co nejvíce a poznaly i ty méně populární zákoutí. Procházíme chudinskou čtvrtí. Chatrče z vlnitého plechu, dřeva, palmových listu....páté před deváté...chromá kočka přebíhá přes cestu, štěká na nás opelichaný pes, podivná drůbež se nám motá pod nohy.... skoro žádní lidé. Jen jedna babka nás nedůvěřivě pozoruje. Úplně ty její krhavý oči cítím na zádech. Zrychlujeme. Ač tu kromě babky není živá duše, tisknu k sobě foťák a batoh jsem si otočila před sebe. A najednou... Obrovské skleněné blyštivé věže vedoucí až do nebe stojí přímo před námi. Ocitáme se v jiném světě. Čpavý odér mizí. Všude je čisto. Chatrče jsou vystřídány moderními budovami. Kromě pár turistů jsou tu jen vyfiknutí businessmani v nažehlených oblecích.
Neuvěřitelný kontrast na pár metrech.
Kamarádce není nejlépe. Je jasný že nudle či rýži si nedá, a tak sháníme něco dietnějšího. Rohlík by se šiknul. No jo, ale žádná samoška. Ve ´Věžích´je to samý obchod s minimálně čtyřiadvaceti karátovým zlatem, hodinkama, parfémama nebo oblečením od světových designérů. V nějakém bufáči kupujeme něco co vzdáleně připomíná housku. Je to nedobré, suché a vypadá to, že budu kamarádce masírovat krk jako když do krku cpete huse šišky.
Zatáhlo se. Olověná obloha nad námi. Otevírá se nebe. Utíkáme se schovat. Za pět minut je po všem. Modrá obloha. Stejné vedro, stejné vlhko. Žádná změna.
Jedeme autobusem na Batu Caves, do vápencových jeskyní za městem, hinduistické svatyně s obrovskou zlatou sochou u vchodu. Opice skáčou z rantlu na rantl. Velké, šedivé, s vyceněnými zuby. Drápu se po strmých schodech nahoru, do nitra jeskyně. Malá opičátka visící pod máminým břichem se na mě culí. Chlap odněkud vytahuje obrovského hada. Šílím nejenom já, ale i opice. Hady nemusím a ony evidentně taky ne. Běžím z příkrých úzkých schodů, dolů do bezpečí. Doufám, že se mi po cestě nějaká opice nezakousne do nohy.
Nikdy jsem nepila mléko z čerstvého kokosového ořechu. Prodavač umně odsekává mačetou vršek zelené slupky. Ruce špinavé, mačeta špinavá a to brčko? Možná sebrané ze země opodál a promptně ´zrecyklované´k dalšímu použití. Asi ani tentokrát neochutnám.
Usměvané umudlané obličeje na každém kroku. Občas na vás někdo zapíská. V info centru lámanou angličtinou ochotně poradí. Mučivě voňavé jídlo naservírují. To že vám v okamžiku, kdy dáte první sousto do pusy, vytrysknou obrovské slzy a spálí vám to útroby, je věc jiná. A pak to pálí ješte ta dva dny na to...
Nádherné paláce v kontrastu s krabicovými betonovými obytnými domy. Šedivé zaprášené ulice v kontrastu s oázou obrovitánských palem, ibiškových keřů a jiných rozmanitých kvetoucích okrasných dřevin. Neustálý pohyb velkoměsta, věčně se hemžícího mraveniště v kontrastu se ztichlými svatostánky.
Tři dny v tahu, pár set fotek chrámů, jeskyní, super moderních budov, které jsou protipólem neuvěřitelné chudoby, zachycených na paměťové kartě. Zajímavá zkušenost. Ale není to místo, na které bych se chtěla vrátit. Malajsie skrývá jiná bohatství. O kus dál je úžasná nespoutaná příroda, nádherné bílé pláže, o kousek dál čajové plantáže, které jsou mým snem. Tak snad někdy přístě....
