Když se řekne Kutná Hora, všem se vybaví Chrám Sv. Barbory. K vidění je toho ale mnohem víc.
Přestalo pršet. Mračna houlící se těsně nad špičkami stromů jako by se dala na ústup. Začalo se protrhávat a sem tam se objevil srpek modré oblohy. Už týden leje, takže jsem ani nedoufala.
Do Kostela Na Nebevzetí Panny Marie, i tak nevšedně světlé barokně gotické stavby, jsem už vstupovala suchou nohou. Majestátní prostory chrámových lodí zalité sluncem, které se dovnitř vkradlo zkrze obrovská okna, netradičně poskládaná ze světlých sklíček, v člověku vzbuzovaly pocit pokory. Světle žluté zdi, které podtrhly netradiční vzdušnost chrámu, v člověku navodily jakýsi zvláštní pocit klidu, tepla a bezpečí.
Mám ráda oblouky a klenby, které prostor rozčlení a které dávají vzniknout zajímavým zákoutí. Hra světel a stínů dokáže jakoby oživit mnohdy až strašidelné grimasy postav zobrazených na malbách či skulpturách.
Od mala sbírám mince a stříbrem jsem ověšená od hlavy až k patě, takže návštěva Vlašského dvora byla samozřejmostí. Vřele doporučuji. Dozvíte se řadu zajímavých střípků z naší minulosti. Od poměrně známých skutečností jakou bylo vydání Kutnohorského dekretu, až po zajímavosti typu, že rčení ´že má někdo pod čepicí´ možná pocházelo od místního pregéřů, kteří razili mince.
A to když se jim podařilo nějakou tu minci uzmout. Neměli totiž kapsy a tudíž se nabízí vysvětlení, že ji ukryli právě pod čepicí. Kousek by to byl ovšem husarský, neb plíšky před samotnou ražbou byly pečlivě počítány a když počet nesouhlasil s počtem mincí a případně zmetků, následoval tvrdý postih. Možností prý byla pokuta, jež ale byla tak vysoká, že na ni pregéř neměl, nebo tělesný trest. Prý se jim opaloval loket. Ne každý ovšem mohl dělat pregéře. Tato práce jak vidno vyžadovala jak fyzickou sílu, tak zručnost, neb každá mince vznikala jen jedinou ranou. Pregéř v porovnání s jinými profesemi měl tedy velice slušný plat. No co, další rčení říká, že s jídlem roste chuť, takže kdo ví….
Kamenná kašna je dalším unikátem. Byla obrovskou zásobárnou pitné vody. Ve středověku měla totiž Kutná Hora kvůli poddolování pitné vody nedostatek. V souvislosti s tím nebylo prý nic výjimečného, když dětem bylo místo vody do korbelu nalito pivo, jež ve středověku bylo daleko slabší než dnes.
Kutná Hora není místem pouze okázalých velkostaveb. Procházka malebnými dlážděnými uličkami, kdy můžete obdivovat ´prosté´ zdobné měšťanské domy, má také své kouzlo.
Cesta stříbra
Nejsem příznivec stísněným tmavých prostor, takže při zmínce návštěvy dolů nevřískám nadšením. Ale být v Kutné Hoře a nenavštívit stříbrné doly a ucelit si tak obrázek středověkého královského města, které kdysi svým bohatstvím konkurovalo Praze, by byl hřích.
Vyzbrojena bílou perkytlí a baterkou se doslova prodírám úzkými uličkami – v nejužším místě mají štoly pouze 40 centimetrů, takže se točím naštorc. Ze stropů crčí voda a klapká mi na helmu. Skláním hlavu, ohýbám záda, krčím nohy, ale ani to nestačí. Co chvíli strouhám helmu o skálu. Po zhasnutí všech baterek se kolem nás rozprostře černočerná tma. Průvodce na malém svítidle demonstruje výkonnost malého kahánku, který měli horníci k dispozici. Je jasné, že stříbro vidět nemohli. Poznávali ho prý poklepem. A proč byla perkytle, plášt, jež horníci nosili jako pracovní oděv, právě bílá? Ne snad aby se navzájem lépe viděli. Ve velice sporém osvětlení a vzhledem k tomu, že hornictví nepatří mezi nejčistší povolání, perkytle asi dlouho bílá nezůstala. Plášť si prý horníci museli koupit sami a bílé plátno bylo nejlevnější.
Jsem ráda, že nejsem středověkým kutnohorským horníkem. Průměrně se dožívali pouze pětatřiceti let….to už by mi na cestování moc času nezbývalo.
Při začátku nového týdne všem po hornicku – Zdař Bůh!!!
