Amerika a Británie volají po zpřísnění letištních kontrol. Chtějí dosáhnout stejného standardu po celém světě a starosti jim dělá Afrika - laxnost a nízká technická vybavenost. A co takhle Praha?
Po nedávném nezdařeném (teroristickém) útoku na americké letadlo se zpřísnění letištních kontrol zase skloňuje ve všech pádech. Z Prahy jsem letěla pár dní poté a nestačila jsem se divit. Nic se nezměnilo. Asi se u nás není čeho bát....
Z Londýna jsem vycvičená, že tekutiny mám mít v uzavřeném igelitovém pytlíku, vyndané z batohu a připravené tak ke snadné kontrole. V Británii jsou pytlíky zdarma a v hojném množství. Jak známo lahvičky nesmí přesáhnout více jak 100ml a v součtu nesmí přesáhnout litr. Za ´tekutinu´ se považuje i krém či make-up.
V Praze si pytlík musíte koupit. Nikdo se neobtěžuje, proč taky. To co hlásá informační tabule u každé brány nikoho absolutně nevzrušuje. A tak s viditelně umístěným igelitovým sáčkem na pásu procházím pouze já. Cizinci sice okounějí a dohadují se, kde vzít pytlík, ale když vidí, že ho nikdo nemá, dále to neřeší. A pracovníci letiště? Naprosto v pohodě. Odbavení jde doslova jak na běžícím pásu. Ani zívající pracovnice u obrazovky obsahu kabelek a batůžků velkou pozornost nevěnuje.
To já naivka měla pytlíky dokonce dva, což se normálně nesmí. Navíc jsem se třásla, že při bližším ohledání zjistí, že mírně přesahuju i ten litr. Ježíšek mi totiž nadělil docela dost krémů a do kufru už se nechtěly vejít ani po stránce obsahové ani hmotnostní, a tak jsem je mrskla do batohu. Říkala jsem si, který pak se asi bude slečně u pásu líbit natolik, že mi ho zabaví.
Před pásem a pípacíma dveřma balancuju s laptopem, dvěma pytlíkama tekutin, kabátem, batohem,...sotva to zvládám. Všechno jsem nakupila do bedniček na pásu a poslala do černé díry. Skláním se, vyhrnuju nohavici džín a rozepínám kozačku. S napůl vyzutou botou poskakuju a padám na pás.
´Jéé, to nemusíte. To nechte!´
Nechápavě zírám a vysvětluju, že to jsou přece kozačky?!?!?
Na většině letišť se sundavají i boty. V některých případech jde jen o náhodné kontroly a třeba budete mít štěstí a projdete bez toho, aby i vaše boty musely projet na páse. Ale kozačky?! Ty musí dolů za každých okolností.
´Ale já mám kozačky!´, opakuji trpělivě.
´Jó, to nevadí. To nechte. Jděte!´
Zapínám kozačku a procházím dveřmi.
Zastavují mi batoh.
´To je Vaše?´, otázala se pracovnice.
´Máte tam nějak moc kabelů. Na to se musím podívat.´
´Ke všemu jsou dneska kabely´, odvětila jsem. Otvírám batoh a začínám jmenovat: ´kabel k počítači, kabel k foťáku, nabíječka na foťák, nabíječka na mobil, sluchátka k iPodu, nabíječka na iPod,...´
Paní znuděně batoh zavřela a se slovy ´to je dobrý´, mě odmávla pryč. Nemám nic proti kontrolám, ale tahle pozbývala smyslu. Když mě zastavili v zahraničí, tak to vzali zevrubně. Všechny elektronické přístroje mi ošmrdlali jakýmsi štětečkem, který prý odhalí přítomnost jakýchkoliv chemikálií. Taková kontrola má smysl a chápu ji. Ale k čemu je otevření batohu na 10cm a letmé nakouknutí je mi záhadou. Nehledě k tomu, že jestli paní stačila vizuální kontrola, tak se mohla spokojit s obrázkem mé kabelové změti na monitoru počítače.
Nově se uvažuje o rentgenových scannerech, kontroverzní technické vymoženosti, kdy kromě zakázaných substancí, balíčků ukrytých na těle či jiných věcí, odhalí i vás. A tak si říkám, jestli to u nás nebude zbytečně vynaložený výdaj. Když je pracovníkům našeho letiště zatěžko prohlédnout nějaký ten pytlík či kozačku. ´Svlíkací scanner´ bude maximálně k pobavení zaměstnanců chichotajících se nad nějakým tím faldíkem.
Když to vezme člověk kolem a kolem, tak letištní kontroly - alespoň u nás - jsou prachsprostý alibismus. U nás jde totiž všechno. Akorát doufám, že někdo z těch padouchů s plnovousem, jejichž novodobým sportem je odpalování letadel, nepřijde na to, že u nás si na přílišné kontroly nehrajem a že i od nás se koneckonců lítá do tý Ameriky či Británie, která je trnem v oku všech ´mučedníků´.
A tak že bych příště nenaletěla a na všechny úkony, které hlásá velkoinformační tabule, se jako všichni vykašlala?
