Cíle válek se nemění, jenom formy a nástroje. Co nyní zažíváme s vlnou imigrantů, která se valí Evropou, začíná naplňovat charakteristiku války. Ani se vlastně nebojuje, je to „v klidu“, ale o stejné cíle jako ve válce hrajeme.
V historii národů vždy existovaly války jako nástroj k ovládnutí cizích území a jejich obyvatel. Princip byl jednoduchý, se zbraněmi v ruce se dobyvatelé snažili dostat na území jiného státu, zde se usídlit, přinést si sebou svojí kulturu a potlačit tu místní. Lepší život jim pak mělo přinést využívání bohatství ovládnutého státu a práce místních obyvatel.
To se v naší historii i docela nedávno dělo. Ale co vlastně dnes v Evropě vidíme? Přicházejí k nám cizí národy, chtějí na našem území bydlet, chtějí ze sociálního systému využívat našich zdrojů a práce, chtějí, abychom tolerovali jejich kulturu a přizpůsobovali se jim. Nechtějí se ovšem přizpůsobovat naší kultuře a pracovat. Nejsme tedy pro ně v pozici dobytého území? Nerozdáváme svou vlast, práci, kulturu a bohatství každému, kdo si řekne? Nejhorší je, že se vlastně ani nevzdáváme, my je zde dokonce vítáme. Snad díky našemu malému sebevědomí si myslíme, že díky tomu budeme lepší. Nebudeme a nikdo nám za to ani nepoděkuje. Neslyšíme žádné "prosím" a "děkuji", ale spíše "rychle", "ještě", "více".
Toto přirovnání se samozřejmě netýká imigrantů, kteří přicházejí přijmout naše národní hodnoty, kulturu, jazyk, pracovat, být zodpovědní za vlastní život a plně se začlenit. Těch, kteří toto chtějí, si naopak vážím a vítám je jako budoucí dobré sousedy. No, ale jak je v té vlně statisíců imigrantů poznáme?
