Euthanasie? Ne, děkuji, mám lepší plány pro dnešek - a pro život…

Euthanasie je ohavná z těch samých důvodů jako sebevražda, ale i z mnoha dalších.

Je rozdíl - zásadní, filosofický – mezi obětováním vlastního života a sebevraždou. Ten, kdo vlastní život obětuji pro druhé – voják pro obranu vlasti, hasič pro záchranu životů ostatních – skládá životu a světu tu nejvyšší poklonu. Jeho čin je gestem existenciálního přitakání dobru života, světa a lidí. Říká: „život, svět a lidé jsou takovým dobrem, že stojí za to žít; proto stojí pro ně – oby oni a ony mohli žít i nadále – i umřít. Ten, kdo takto umírá, miluje svět, život a lidi nesmírně. Miluje je natolik, že pro ně umírá. Gesto oběti je gestem vrcholně statečným a šlechetným.

Sebevrah – teď nemluvím o tom, kdo si způsobí svou smrt jako gesto vzdoru, odporu proti nespravedlnosti (např. Palach) a tedy je v existenciální afirmaci vůči životu a lidem. Pod sebevrahem teď míním jen klasického sebevraha, který si bere život ze zoufalství a v naštvanosti na svět a všechny lidi ostatní; ten aktem sebevraždy vlastně světu, životu, lidem (a Bohu) vztyčuje prostředník a říká: „Fuck you! Jste nehodní toho, abych pro vás žil. Nic na tomto světě není natolik dobré, abych kvůli tomu žil. Jděte všichni do prdele!“ Sebevrah tím, že zabíjí sebe, v sobě vlastně zabíjí celý svět, život, všechno. Nemá možnost zabít vše, tak zabije alespoň sebe. Pohnutka je to však tatáž.

Sebevražda je dále aktem svobody, který maří jakoukoli svobodu další. Je aktem svobody člověka, kterým si člověk možnost své jakékoli další realizace svobody pošlape.

A s tím souvisí i teologický pohled: sebevražda je hříchem – jediným! – který znemožňuje lítost nad sebou samým. Jakýkoli jiný hřích umožňuje lítost, tedy i pokání, tedy i vykoupení. Úspěšná sebevražda je však jediný hřích, který jeho pachatel již nemá možnost litovat.

Pro euthanasii platí vše předchozí, ale ještě i mnohé další:

Zaprvé, sugeruje, že život v utrpení a s utrpením nemá hodnotu či význam; jak pro trpícího, tak i pro jeho okolí. Že trpící život není hoden žití. Je to však velice salónní, povrchní, pohodlný, dětinský a primitivní pohled na život. Bere život jen z jeho slunných stránek.

Zadruhé, je otázkou, zda lidé hodně trpící nebo těžce nemocní jsou plně schopni se svobodně rozhodnout. Tj., zda by jejich rozhodnutí pro euthanasii bylo skutečně svobodnou, uváženou volbou, anebo důsledkem tlaku okolí, okolností či atmosféry. Zda – po legalizaci a hojné aplikaci euthanasie – by ji již nevnímali jako svou povinnost; jako něco, co se od nich očekává, aby nebyli na obtíž svému okolí (rodině, lékařům). Jinými slovy, zda by si raději nevolili něco jiného, totiž život, kdyby věděli, že někdo je má skutečně rád a chce o ně pečovat. Tisíce, ba statisíce řeholních sestřiček po celém světě, kdyby už nikdo jiný, by velice rády činily právě toto; z lásky k bližnímu a i ke Stvořiteli, který byl taky trpícím a Jehož obraz proto po právu vidí v každém trpícím.

Zatřetí: nebylo by zavedení euthanasie vykročením na šikmou plochu, po níž by následoval strmý skluz do pekel? Myslím tím, nevedlo by zavedení euthanasie postupně k praxi velkého a hromadného zabíjení? Nejdřív by euthanasie mohla být pojímání jako usmrcení (a) těžce trpících (b) nevyléčitelně nemocných (c) na jejich explicitní souhlas. A pak by postupně byly podmínky uřezávány: euthanasie by čím dále tím více začala být chápána jako zabíjení (A) jakýchkoli nemocných na jejich souhlas, nejen těžce trpících; (B) kohokoli, kdo by trpěl, aniž by byl nevyléčitelně nemocný; (C) těžce nemocných trpících bez jejich explicitního souhlasu (rozhodl by lékař nebo příbuzní); a nakonec: (D) prostě kohokoli, o kom by tak rozhodl lékař, příbuzní nebo stát. Prostě kohokoli nepohodlného.

Začtvrté, když někdo páchá sebevraždu, stále lze říci, že je to jeho věc. V případe euthanasie nám však na scénu nastupuje osoba další: ten, kdo zabíjí. Je jednou věcí říci – např. z liberálního hlediska -, že každý dospělý si může se svým životem udělat co chce, pokud tím nepoškodí život, svobodu či majetek druhého. Na tom něco je a z hlediska trestně-právního (i když nikoli morálního) s touto tezí nemám problém; vlastně s ní sympatizuji. Ale euthanasie je přece něco jiného, že? Tam přece jedna osoba záměrně zabíjí osobu druhou (byť, připusťme, z dobrých, leč pomýlených pohnutek). Ale to je přece problém, není snad? Připustit, že je správné, aby někdo záměrně zabil jiného nevinného člověka!? Vždyť přece záměrným zabitím nevinného života - a hlavně společenskou akceptací takového zabíjení – se ve společnosti relativizuje hodnota každého nevinného lidského života, tudíž i jeho nedotknutelnost; a následně jsou garance pro nedotknutelnost životů nás všech podkopány a oslabeny! Jinými slovy, záměrným zabíjením některých nevinných životů slábnou či odpadají důvody, proč je špatné zabít i jiné nevinné lidské životy.

Zapáté: kdo by měl být tím zabijákem? Zřejmě lékař. Nebyla by to však degradace a dehonestace důstojného a šlechetného povolání, vlastně poslání, lékaře? Učinit z osoby, jež má léčit, zabijáka? Když už euthanasie, tak alespoň zaveďme formální profesi – státem licencovanou - zabiják. Aby to nemuseli dělat lékaři. Vskutku, prásknout pacientovi do žíly kalium chloratum, nebo mu nad postelí vztyčit gilotinu - mezi tím již zase není až tak velký rozdíl! (Ano, já vím, kalium chloratum méně zasere lůžko a nemocniční pokoj...)

Zašesté. Původně jsem chtěl tady napsat, že euthanasie by nadobro smazávala hranici mezi nevinným lidským životem a vinným lidským životem; mezi tím, že nedotknutelný je nevinný lidský život, zatímco lidský život vinný např. vraždou je po právu dotknutelný a za určitých okolností popravitelný. Jenže tuto hranici by smazával ten, kdo by tvrdil, že buď (A) není správná ani euthanasie ani trest smrti, neboť každý lidský život je nedotknutelný (jak tvrdí někteří útlocitní, naivní a sentimentální katolíci, kteří by se měli raději lépe vzdělat v učení své Církve); anebo (B) euthanasie, potraty, trest smrti jsou všechny naprosto přijatelné, neboť lidský život jako takový nemá žádnou inherentní hodnotu (jak mohou tvrdit obdivovatelé Friedricha Nietscheho, nebo náckové, nejsou-li náhodou obě množiny identické). Jenže věci se mají mnohem hůř: v naši postmoderní společnosti se totiž najdou „ušlechtilé“ levicově-liberální duše – a je jich hodně -, které tvrdí, že (a) euthanasie samozřejmě má a musí být, neboť je základním lidským právem, zatímco (b) trest smrti pro vrahy a zrádce samozřejmě nesmí být, neboť je porušením základního lidského práva. To již není jen zatemněním či smazáním zásadní hranice mezi nedotknutelností nevinného lidského života a absencí takové nedotknutelnosti v případě života vinného; je to totiž již její naprostou pervertací a perversí! Vinným nezkřivit ani vlásek na hlavě, zatímco nevinné zabíjet jak na běžícím pasu!

A to raději nepomýšlím na ty pošuky z hnutí za práva zvířat, pro které je prosté zabití, upečení a snědení prasete, kuřete nebo velryby, např. delfína, tou nejobludnější zrůdností; zatímco euthanasie pro jejich staré, nemocné rodiče – samozřejmě ano, o tom nemají pochyb, a jak si vlastně někdo, např. já, dovoluje šahat jim do svědomí, vždyť přece nemají čas se o ně starat, neboť musí v ulicích demonstrovat, ano, za práva zvířat?!?!

To nechápete, jak jsou ušlechtilí?