Rozhořčené 2012

Prostě na člověka jde smutek při sledování dokumentu o těchto sice politicky aktivních a angažovaných třicátnicích, jež ale mají tak smutné a frustrující osobní životy. „Muži dávných dob, když chtěli ve svých státech dobrou vládu, nejdřív si udělali pořádek ve svých vlastních rodinách.“

Česká televize nedávno uvedla nový dokument režiséra Davida Vondráčka „Rozhořčené 2012“ o čtyřech dámách radikální levice, které usilují o prosazení alternativy (jaké – socialistické? anarcho-komunistické? vědí to ony vůbec?) vůči současnému občansko-demokratickému politickému a kapitalistickému ekonomickému systému. Dokument natáčený během celého roku vyjevil jejich životy, postoje, aktivity, i soukromý život – či jeho absenci.

Čtyřmi dámami jsou ekonomka Ilona Švihlíková, demonstrantka (profesionální?) Alena Jiřičná, vysokoškolská učitelka Tereza Stöckelová a novinářka Saša Uhlová. Dokument výtečně zobrazil nejen radikalitu, naivitu či rozpačitost jejich postojů, ale – kromě případu jedné z nich – i jejich více-méně smutné, prázdné a frustrující osobní životy. 

Zatímco jedna je odkojena husitskou romantickou mytologií a za vrchol politicky angažovaného umění považuje monumentální československé gottwaldovské hagiografické filmové eposy o husitech a Žižkovi z 50. let 20. století, založené na nacionalisticko-socialistické až komunistické interpretaci českých dějin, jeden partnerský vztah sice měla a to stačilo, neboť nyní se musí věnovat revoluční práci, vždyť je přece novodobou husitkou; druhá se vrhá z jednoho nešťastného vztahu do druhého; a třetí po zkušenosti špatného rozchodu už raději po novém vztahu netouží a má pochybnosti, zda jej aktivity (revoluční, sociální, socialistické) mají vůbec smysl, či lidé, pro které to dělá, si to vlastně zaslouží, když její bývalý přítel, jemuž pomáhala, se nakonec prokázal být takovým egoistou... 

Prostě na člověka jde smutek při sledování dokumentu o těchto sice politicky aktivních a angažovaných třicátnicích, jež ale mají tak smutné a frustrující osobní životy. 

Jen jedna ze čtyřech dám žije rodinným životem, má 4 malé děti (to čtvrté se narodilo v roce 2012, teda během natáčení). Ilustrativní byl rozhovor té třetí a té čtvrté na téma, zda mateřství je pro ně součástí šťastného života. Zatímco jedna dítě – především vlastní biologické – nikdy mít nechce (neví proč, s kým, k čemu...), ta druhá si život bez dětí představit neumí a nejraději  by každý rok dítě nové. 

Není těžké uhodnout, která z nich působí šťastnějším a vyrovnanějším dojmem... 

Pohled na životy čtyř rozhořčených vede člověka k opětovnému si uvědomění moudrosti, již chápal už Konfucius: 

„Muži dávných dob, když chtěli ve svých státech dobrou vládu, nejdřív si udělali pořádek ve svých vlastních rodinách.“ 

A my můžeme směle dodat: co platilo tehdy, platí i dnes, a bude platit vždycky. 

A co platilo či platí pro muže, stejně a rovně platilo, platí a platit bude i pro ženy. 

Ať už jsou rozhořčené jakkoli.