Čas od času cestuji. Ne tak často, jak bych si přála, ale na druhou stranu ne tak málo, abych si párkrát do roka nemusela odříct nový pár bot, abych na vysněnou cestu našetřila. Ale podařilo se a já jedu zpět na západ, do USA.
Jak už to v životě chodí, často nejtěžší bývá začátek. Nemyslím tím rozhodnutí, kdy a kam vyrazit, ale přípravy a samotnou cestu. Přípravy, ach jo, jsem typická ženská, a nezkoušejte mě přesvědčit, že tomu tak není, že vy to děláte jinak, že není běžné, aby normální ženská balila kufr minimálně čtrnáct dní před odletem, a to tím stylem, že jej každý den přebaluje a podle momentálního rozpoložení intenzivně mění jeho obsah a dokupuje zbytečnosti, které nakonec nechá doma. Na druhou stranu, dvě kulmy a pět párů bot v cílové destinaci jako když najdete.
Nejtěžší je samozřejmě cesta, ale ta tak nějak k tomu cestování patří. Mou velkou životní výhrou je, že žiji s leteckým inženýrem. Letecké katastrofy a jejich příčiny mám tak v malíku. Z toho důvodu nejraději cestuji právě letadlem. Jen co nastoupím do letadla, naskočí mi v hlavě minimálně pět posledních dílů partnerova oblíbeného seriálu s obehraným tématem, proč letadla padají, a já se tak až do přistání nenudím, neboť poslouchám všechny ty divné zvuky, které letadlo vydává a hledám, který z nich signalizuje poruchu.
Tentokrát jsem dostala parádní místo u nouzového východu, vážně nevím, čím jsem si to zasloužila, nicméně po tom, co se letadlo dostalo do nepříjemných turbulencí, věřím, že BA už nikdy takovou chybu neudělá. Tu hysterickou ženskou rozhodně umístí na blacklist a na prioritní flek můžu zapomenout.
Ale začnu pěkně po pořádku. I tentokrát jsem do Phoenixu letěla přes Heathrow. Poprvé v životě jsem letěla sama a byla tak vybavena podrobným několikastránkovým návodem, jak se neztratit. Samozřejmě nechyběly ani pokyny čistě praktické, jako dát si skleničku, když budu mít strach, a koupit si něco v dutyfree, abych se zabavila.
Let v UK mi krásně navazoval, a nic až na přechlazené letadlo, ze kterého se stále dávám dohromady, nelze vytknout. Opět jsem měla štěstí na místo, z jedné strany ulička, z druhé strany volný flek. Trochu jsem se cítila nepatřičně, když jsem viděla dvoumetrové chlapy tísnící se vedle sebe. Ale co, asi předem nevyřkli stejné přání jako já: mít kolem sebe volný prostor.
Do Phoenixu jsem dorazila v půl šesté odpoledne místního času. Počasí bylo o poznání chladnější než při mé poslední návštěvě touto dobou, teploty jen mírně přesahovaly dvacet stupňů a na obloze se honily mraky. Pilot konstatoval: zima, oblačno, silný vítr.
Po přistání mě čekalo imigrační. I tentokrát jsem si odpustila vtipy (což jsem také měla v pokynech), protože jestli někdo nemá smysl pro humor, jsou to úředníci na letišti, a zamířila i s kufrem k východu. U východu mi jeden udělaný Indián s velkým americkým fárem (nemyslím tím truck, ale starou ameriku) nabízel odvoz, ale dala jsem přednost svému partnerovi, který na mě čekal (s opoznání menším fárem) a dle pokynů na svém rozpisu nasedla k němu.
Moji první samostatnou cestu za oceán jsem zvládla a jsem na sebe pyšná. Kdo někdy zažil opravdu ošklivé turbulence s propadem letadla, můj strach jistě pochopí. Tolik k cestě a zítra, slibuji, už to bude jen o cestování v krásné arizonské divočině.
