Pud sebezáchovy mi radil: křičet, utíkat nebo se aspoň počurat strachy. Rozhodla jsem se pro útok.Namířila jsem na něj objektiv a pořádně mu to natřela.Ten největší štír, co jsem kdy viděla, pelášil oranžovým pískem rovnou ke mně.
Pak jsem se probudila. Asi jsem neměla sníst k večeři tak velkou porci tacos s fazolemi. (Tak trochu zato může legislativa Utahu, která nařizuje: alkohol v restauraci pouze s porcí jídla.) Ale možná je to syndrom Ameriky, jíte, dokud vám kalhoty neprasknou. Navíc, když se tak dobře klábosí s obsluhou. Americké ženy si vůbec nemusí stěžovat, že při návštěvě restaurace jejich partner namísto čilé konverzace honí pod stolem facebook. Příjemná obsluha jim společnost manžela mnohonásobně vynahradí. Další klad Ameriky. Ovšem zase jeden z těch milníků, kdy ženy muže potřebovat nebudou. (Pánové, vzpamatujte se!)
Dnes ráno jsme nelovili bobcaty, ale kešky. V této oblasti USA nejsou na každém kroku, jako u nás, proto je výzva, vyskytne-li se nějaká zajímavá poblíž. A ta dnešní vzácná byla. Bývá odlovena jen několikrát ročně (tak málo se v Americe tomuto sportu holduje, ač z ní pochází). Zavedla nás na místní hřbitov – místo božského klidu i výhledu. Žádný panelákový hřbitov s na milimetr stejně zastřiženými tújemi, kde se náhrobní kameny dmou okázalostí zdobeny nechutnými umělými pugéty, jak jsme zvyklí z Čech. Zdejší hřbitov skutečně naplňuje pojem „odpočinek“, vyzařuje z něj klid, smíření, spojení s nebem i zemí. Hroby jsou ohraničeny různě velkými oblázky, u nich jen jméno. Toť vše. Nic víc člověk nepotřebuje. Mám hřbitovy ráda, hodně poví o lidech, kultuře a úctě k životu. Bylo to velmi příjemné zastavení. Určitě doporučuji podobné místo vyhledat (nemusíte tu hned zůstat navěky).
Po návštěvě hřbitova, jsme nemohli vynechat Valley of the Gods, ačkoli jsme jej ani neměli v plánu, ale když už jsme jeli kolem… Krásná oblast, která je posetá masivy, v nichž je možno si představovat různé objekty. Je to méně navštěvovaná lokalita, nicméně krásná a za návštěvu určitě stojí.
Co mě ale nadchlo, byla Horseshoe bend na druhou, Goosenecks. Goosenecks je místo, kde se klikatí řeka San Juan, a ač řeka není tak šedozelená, masiv není tak červený, je pro svou dvojitou kličku velmi podmanivé. Vstup do lokality pouhých 5 dolarů. Zastávka, která je vhodné i pro camping. Za zmínku stojí možnost zapůjčit raft a na řece si zadovádět. Teče velmi dobře.
Trasou jsme míjeli řadu monumentů, z nichž nejznámější je Mexican Hat. Mexičanů zde žije hodně. Přicházejí sem za prací. Nutno podotknout, že Mexičanky jsou celkem fešandy, takže to není na škodu.
Monument Valley je skutečně monumentální. Vstupné je 2O dolarů, protože místní Indiáni z rodu Navajo existenci organizace spravující Národní parky USA neuznávají. Je možno absolvovat tři trasy: pěší Wildcat trail cca 6,3 km, vyhlídkovou trasu vlastním vozem a za příplatek vyjížďku na káře s výkladem od pravého Indiána (nicméně celkem vyhozené prachy, protože trasa je nachlup stejná a Indián ani nemá čelenku a tomahavk, zastávky jsou vyměřené, aby se uspokojilo větší množství turistů. Indiáni celkem dobře chápou smysl tržního hospodářství; snad i proto na každé fotozastávce narazíte na někoho, kdo vám nenásilně nabízí pravé indiánské handmade.).
Rozhodli jsme se jako jedni z mála pro Wildcat trail. Je to trasa lehkou divočinou, kde jsem se chvílemi bořila do oranžových písčitých dun, hopsala kamenitou stezkou, co chvíli uskakovala (za hlasitého doprovodu) před ještěrkou a celou dobu se modlila, aby nevylezlo něco z těch stovek děr, které byly všude kolem mě. Občas se zvedl silný vítr, který se stáčel v malá tornáda. Jemný písek mě bolestivě bodal do obnažených částí těla. Písek mi skřípal mezi zuby, vyplivnout nešel, jen zapít. Na konci trasy jsem měla žaludek plný „šutrů“ jako pštros.
Takže to dneska zakončím podle utažského práva s dobrým jídlem a pitím, snad se pštrosího efektu brzy zbavím.
