Lehce prudérní bajce o zajíčkovi a vlkovi, s poučením: když máš pořádný ocas, nepotřebuješ Ferrari, by se žádný Američan nezasmál. Pořádný bourák tu mají všichni. I já.
Když jsme před šesti dny přiletěli do Phoenixu, šli jsme si na základě elektronické rezervace vyzvednout naše fáro. Běžně akce na pár minut. Ne v Americe. Pohledná Mexičanka mávla rukou k parkovišti o rozloze čtvrtiny Václaváku, ať si nějaké vybereme. Jsem ten typ, který se v restauraci neumí rozhodnout mezi rybou a steakem, a v drogerce lamentuje nad nejvhodnějším odstínem rtěnky, dokud ho prodavačka mile neupozorní, že má vypadnout, protože ona má padla. Prostě jsem strašně nerozhodná. (Pár dobrých rozhodnutí už mám za sebou – jako vybrat si správného chlapa, umět říct ne a nevymlouvat se na bolest hlavy, usnout jen co zhasnu lampičku.) Svůj limit jsem vyčerpala. Tudíž, nikdo nemá právo na mě spěchat. Ani s výběrem auta. A že bylo z čeho vybírat.
Než jsem se definitivně rozhodla, nějaká bloncka mi vyfoukla modrého forda v odstínu mého kufru. To mě dost naštvalo, přeci jenom jsem ráda stylová. Pak mi buclatý páprda čórnul Jeepa s nějvětším kufrem a já se musela spokojit velkým trhačem silnic, šestiválcem od Nissanu v odstínu zataženého nebe.
Popravdě, kdybych nebyla srágora, mohla jsem si to valit starou amerikou, ale dost možná by to jedna z nás nepřežila. Nebo obě.
Rozsáhlý výběr aut v půjčovně se mi hodně líbil, za pár dolarů si člověk může sednout za volant něčeho, co v Evropě ani neuvidí. Co už se mi tak nelíbí, je jiné dopravní značení, nezvykle široké cesty, dvouproudé až xproudé silnice (zatím jsem se dostala na číslo 6 v jednom směru). Chce se mi říct, kdo neumí anglicky, ať raději za volant nesedá, protože značkám předchází nápis, na kterém je řidiči objasněno, co se po něm chce. Naštěstí se zatím chytám, ale klidně bych mohla dopadnout jako můj kámoš, který za jízdy listoval ve slovníku, než mu osvícená manželka nainstalovala do mobilu hlasem ovládaný google translator.
Nezvyklé jsou stopky na křižovatkách ze všech stran. Platí pravidlo, kdo dřív přijede, ten dřív jede. Už vidím, jak by na pražském okruhu slavilo úspěch. Tak nějak to souvisí s náturou řidičů, jejichž styl jízdy je mnohem mírnější, přesněji línější, než v Čechách. Asi jsme víc uspěchaní, agresivnější, ale pokud si to vybíjíme jen stylem jízdy, a ne s nabitým koltem u pasu, jako Arizoňané, je to dobré. (Ačkoli nebýt shopů se zbraněmi a cedulkami zakazujícími nosit zbraně do vymezených prostor, nezaregistrovala bych signály připomínající americké ostřelovače – mám pocit, že jsou zdejší lidé mírnější, klidnější, pomalejší než u nás – ale v tom vedru není divu.)
Po pár dnech mohu říct, že jsem se do zabláceného Hnisáčka zamilovala. Jeremy Clarkson by se mnou jistě souhlasil, že tento přerostlý Japonec umí potěšit. Kdybys Ježíšku nevěděl, co mi přinést, je to žhavý tip.
