Vyrůstal jsem v gangu

Ano, v opravdovém gangu, ve kterém bylo patnáct kluků, kteří drželi při sobě. Gang opravdový, dvanáct z nás sedělo dokonce v nápravném zařízení.

Byl jsem mezi těmi třemi, kteří hranici mezi zákonem povoleným a nezákonným jednáním nepřekročil natolik, abych se dostal za katrované světlo. Anebo když překročil, tak nebyl přistižen. Tohle není žádná očišťovací zpověď, pouhé ohlédnutí se zpátky.

Pubertální období jsme prožívali v období sametové revoluce, takže podstatnou část dětství máme prožitou za bývalého režimu. Je zajímavé, že se vše po revoluci a změně státního zřízení, že se všechno neslo, co jsme dělali na okraji společnosti a nám to nepřipadalo nenormální.

Měli jsme dokonce i nepsaný zákon gangu. Nikdy nikoho neudat, ať udělal cokoliv. Taková omerta chcete-li, zákon mlčení. Tohle konání mimozákonných akcí nám vydrželo dost dlouho, ale jednou se vše stejně rozpadlo. Naše společenství vydrželo asi celkem pět roků a nepřineslo nic pozitivního, snad jen pro mne, abych si uvědomil, že takto žít nechci. Ale i tak ničeho vůbec nelituji, je to kapitola z mého života se všemi negativy i pozitivy.

Strukturu naší party tvořili samý odpadlíci, černé ovce rodin, leckdy i ze spořádaných rodin a přesto jakoby odpadlíci. Minimálně polovina z nás byla z rozvrácených rodin, nebo z rodin sociálně slabších, nebo jen z rodin kde vládlo násilí a alkohol. To nepovažuji za omluvu, jen jako vývojový faktor.

Zpětně, když se ohlédnu, nevidím sebe jako hodného a milého druha, přítele či kamaráda pro kohokoliv, kdo se pohyboval v mé blízkosti. Mezi námi v naší partě bylo vše, cigarety, alkohol, drogy, rvačky, drobné podvůdky, krádeže i hazard. Jeden z našich bližších se dokonce stal zločincem mezinárodního formátu a musel si dokonce změnit jméno a pobyt, aby ztížil hledání Interpolu a to byl v naší době tím nejmladším.

Za spoustu pozornosti od policie si můžeme sami svým projevem. V počátcích 90. let jsme nosili na tu dobu dost extravagantní oblečení, byli jsme hluční s co největším hudebním přehrávačem, se kterým jsme procházeli ulicemi, a bylo nás hodně. K tomu první český polistopadový prezident pustil na amnestii spoustu vězňů, se kterými jsme se setkávali, takže o vyučení se v oborech trestních nebyla nouze a celkem to byla hračka.

V té době bylo možné všechno, byla to doba orlických vražd a neskutečného tunelování. Policie byla v rozkladu. Zločin kvetl ve všech formách. Můj osobní morální kredit byl v té době velmi nízký, a kdybych se včas nevzpamatoval, byl bych buď mrtvý, zavřený nebo milionář zloděj a podvodník. Mezitím se ze mne stal docela slušný člověk s průměrným životem i životním standardem jen bez toho, abych se musel ohlížet přes rameno.

Tímto textem jsem chtěl pouze naznačit, že i když nás cesty vedou třeba i do pekel, máme možnost svou pouť životem pozměnit a zvrátit stav věcí, že i když je život krátký, máme možnost pro druhou a další šanci. Pokud si sami sebe včas uvědomíme.