Tour de Bar-Beer a Romové

Já vím, že o Romech toho bylo v poslední době napsáno už dost. Já sám jsem už před asi rokem a půl psal o jejich chování ve společnosti a tenkrát jsem to ve svých komentářích pěkně schytal, jako že jsem rasista a xenofob například. Mezitím jsem popsal pouze to, co jsem v tu chvíli viděl.

Tady je další pravdivý příběh, který se mi opravdu stal před dvěma lety a tento příběh ležel v mých rozepsaných článcích a čekal, až dostanu chuť jej dopsat. To se stalo právě dnes.

Jednou jsem se rozhodl udělat si takovou menší soukromou akcičku, později jsem ji přejmenoval na  Tour de Bar-Beer. Spočívala v tom, trošku na pár dni zapařit, dát více piv, zapomenout na starosti, restartovat se, vyčistit hlavu. Jestliže si takto jednou rozhodnu, bývám klidně i dva tři dny nezvěstný. Prostě palba na plný plyn.

A tak se mi stalo, že už toho bylo na mě po dvou dnech docela dost. Prostě jsem už nezvládal popíjet, natož udržet otevřené oči. Usedl jsem v podroušeném stavu a nevyspaný před pivnici na schody. Nevím, jak dlouho trval můj odpočinkový pobyt, jelikož jsem usnul, ale najednou se objevili muž a žena romského původu. V tom podroušeném okamžiku mi to v tu chvíli nebylo zřetelné. Uvědomil jsem si až později, s kým mám tu čest. No prostě naši drazí romští spoluobčané. Ti se o mě začali přepečlivě zajímat. Slečna či paní měla starost, zda mi není špatně a začala mi jako pomáhat na nohy. Než jsem se trochu probral a to chvilku trvalo, došlo mi, že mě vlastně takticky prohledává.

Musel jsem se začít smát. Ten šokový stav mě zcela zčerstvěl, tutam byla únava z nevyspání. Rozhlédnul jsem se, abych lépe zmapoval svou situaci. Vedle mě stála ta cigánka a asi deset metrů od nás stáli další dva cigáni mužského pohlaví. Hned mi došlo, o co jde a zavolal jsem na ty dva, že u mě to mají marný, že jsem všechno utratil a co mi zbylo, mám v ponožce, což by je jistě nikdy nenapadlo. To samozřejmě nebyla pravda.

Anebo že bych se mýlil? Že by opravdu měli takovou starost o cizího člověka? Nedalo mi to a pozval jsem je na kafe. Jeden z těch mužského rodu řekl, že nemá chuť, ale ten druhý s tou cigánkou či Romkou (pro mě Češi s tmavší barvou pleti. Dokonce mě teď počítač opravil a doplnil ve slově Romka velké R) tak na to kafe se mnou zašli. Chvíli, než nám to kafe donesli, jsme na sebe jenom zírali (tedy zírala i celá pivnice, s kým že to sedím). Posléze jsem jim začal pokládat otázky přímo na tělo. Zkoušel jsem všemožné otázky, abych z nich vymámil, že můj odhad je správný, což se mi nakonec podařilo a zasmáli jsme se tomu, že jsem je odhalil.

Dodnes mě oba dva zdraví dříve, než si jich sám všimnu. Netoužím po pochybných přátelích, ale mám alespoň pocit, že příště už mi dají pokoj, nebo přijdou jiní, třeba i bílý, kdoví?