Sen o odvážné smrti

Armáda vytáhla proti nevěřícím v počtu stovek tisíc mužů. Vedl je neporazitelný a velmi silný válečník. Na svou postavu měl ohromný meč, který jej o půl metru převyšoval ve stoje. Ten on, jsem byl já.

Zavelel jsem k útoku a mohutná armáda vyrazila vstříc svému osudu. Já jsem zůstal stát na kopci a s povzdálí sledoval jak si moje armáda vede v boji. Zpočátku byla situace hodně nepřehledná a hned po střetu armád došlo k mnoha ztrátám na životech obou válčících stran.

Zpočátku vypadalo bitevní pole že je ovládané mojí armádou, ale situace se začala komplikovat s ubývající morálkou vojáků. Měl jsem ve své armádě mnoho oddaných elitních jednotek. Sekerníci, lučištníci, rytíři a žoldáci, kteří byli připraveni buď zvítězit nebo zemřít. Jenomže jak ubývalo na množství z těch nejlepších, ztráceli bojeschopnost i ostatní. Třetina armády se dala na útěk a ti zbývající hrdinně padli pro naši společnou věc.

Zůstal jsem sám na kopci a ani na chvíli mě nenapadlo, že bych se dal na taktický ústup. Rozhlédnul jsem se kolem sebe a viděl jak se na mě ze všech stran valí hordy nepřátel s cílem mě minimálně zajmout nebo i zabít. Zapíchnul jsem meč do země špičkou a oběma rukama uchopil rukojeť z vrchu. Pokleknul jsem na jedno koleno a pronesl modlitbu. „Můj pane, prosím, snažil jsem se žít tak, aby si na mě byl hrdý až se setkáme. Teď tě žádám, aby si naše společné setkání ještě na chvíli pozdržel a dovolil mi poslat do horoucích pekel co nejvíce nepřátel“.

V mé hlavě nastalo ticho. Začal jsem se maximálně soustředit na nastávající nerovný boj. Plný očekávání se můj dech začal zrychlovat a s bojovným výkřikem jsem vyrazil vpřed jako anděl smrti.

Náhle jsem otevřel oči a probudil se. První myšlenka co mi probleskla hlavou byla, že se nedozvím jak to dopadlo. Ale ten pocit, co mě tím snem doprovázel o nadcházejícím mém zániku jsem si na dlouho uchoval a uložil hluboko ve svém srdci.