Proč má krysa čtyři nohy

Když mi bylo ještě tolik let, kdy jsem se držel maminčiny sukně, slýchával jsem od rodičů, že popelnice vyhrabávají cigáni (dnes Rómové, jestli jsem to správně napsal, nevím). Posléze v dospělosti, jsem u popelnic vídával bezdomovce a pořád mi to nepřipadalo jako něco nad čím bych trávil víc myšlenek, než je nezbytně nutné. Lhostejnost je také součástí výchovy a bezdomovec byl v očích mých rodičů prostě odpad ze společnosti, ať už se na ulici dostal jakýmkoliv způsobem, byť vlastní vinou nebo jinak. Spíše sloužil rodičům jako strašák k tomu, že když se nebudu dobře učit, můžu mezi nimi skončit taky.

Asi před deseti lety mi jeden známý řekl jeden krátký vtip začínající otázkou "víš, proč má krysa čtyři nohy?“. Odpověděl jsem mu, že opravdu nevím a čekal od něj vtipnou odpověď. Pobízel jsem jej se slovy "tak mě pobav" a on na to reagoval odpovědí "aby byli u popelnice dříve než důchodci!". Lehce jsem se pousmál, nebyl to pro mne vtip z těch, co by mě povalil smíchy na zem. Jenom fantazie mě dovedla k většímu zamyšlení při představě, jak člověk v důchodovém věku soupeří o své místo u odpadků před domem.

Uplynulo deset let a ten vtip už není tak nereálný. Nikdy bych takový vtip nebral vážně, protože si nepřeji, aby se důchodci museli hrabat v popelnicích. Chodím brzo ráno pracovat a okolo půl páté potkávám u popelnic, kolem kterých procházím městem, docela překvapivý nával našich seniorů. Nevím, co tam hledají, ale když jich během půl hodiny potkáte čtyři, hrabající se ve smetí o lecčems to už vypovídá.

To mě už donutilo se silně zamyslet, kam směřuje tato země, ten pohled na hrabajícího se člověka v odpadcích. Jedna odpověď se mi přímo nabízí, ale je velmi sprostá. Ještě tomu nasadil kamarád korunu, když mi poslal tento odkaz http://www.verejnydluh.cz/ a je mi najednou ještě hůře. Přestávám chápat funkci politickou a státní moci, systém, ve kterém žiji a začínám v encyklopediích hledat jiné místo k životu. Nekoukám se po jiném světadílu, jiné zemi, koukám se po jiné planetě. Začínám šetřit na raketu. A když si na ni nakonec nezvládnu našetřit, použiji ty ušetřené peníze na stáří, abych se nemusel přetlačovat u popelnic.

Nicméně mi tento zážitek napovídá, abych stále více a více přemýšlel o své budoucnosti. Závodit, předhánět se a nakonec dolovat popelnice, není vyhlídka klidného a důstojného dožití, ale spíše pokoření a ponížení, a to by se mi nelíbilo ani teď, natožpak ve věku, kdy už nebudu moci být tak aktivní jako dnes.