Představivost dítěte vás může i zabít II

A jednoho takovéhoto dne na mě vyšlo vynést koš. Nejtěžší na té práci, v mých deseti letech podotýkám, bylo sjet výtahem šest pater, ujít asi dvacet pět metrů k popelnicím. Pak to byla hračka. Zatáhnout zezadu za úchytku pro popelářské auto a tím ji otevřít. No mělo by následovat vysypání, jenže k tomu tenkrát nedošlo. Nedošlo ani na cestování výtahem. Vlastně koš ani neopustil byt. Celý můj první plán byl jednoduchý. Vyházel jsem odpad z koše z balkonu dolů, doufajíc že se na nic nepřijde. Po odházení odpadků za mnou přišel můj nemladší sourozenec a koukal skrze ocelové šprusle na balkoně jakpak že vypadá to moje úžasné dílo. Začal se mi smát, že prý to dole vypadá, jako kdyby sněžilo. Papíry byly všude okolo domu v rozmezí asi do třiceti metrů. S pohotovým klidem mu říkám, že si toho nikdo nevšimne, a kdyby něco, budu zatloukat. Jo já tenkrát nechápal, co to jsou fajn sousedi a někdo kdo viděl, odkud vítr vane, pardon odkud letí smetí, to na mě prachsprostě prásknul a otec mě za moji konstruktivní činnost pěkně seřezal, jako obvykle. V té době mě ještě řezal rukou, takže to šlo přežít lehce. Sice mi pokaždé ráně zvonilo ještě týden v hlavě a to že jsem pomalu dostával pár facek dennodenně, tak mi hlava hučela celé mé dětství.

Jo, mysleli byste, že je to konec nápadů, záměrně jsem napsal nápad první. Teď je na řadě nápad číslo dva. Po asi dvou třech dnech na mě opět přišla řada s košem. Po asi dvacetiminutovém přemýšlení mě napadla další fantastická věc. Když ty papírky před vyhozením zapálím, tak než dopadnou na zem, nic z nich nezbude, jenom popílek a tudíž ani nebude vidět ten nepořádek venku jako po prvním pokusu. Mimochodem ten nepořádek jsem musel asi hodinu a půl hodiny uklízet. Výprask nestačil jako potrestání. To je celkem jasný, když jsem měl ještě sílu na nápad číslo dvě. Ještě by mohlo někoho napadnout, že snad v koši nebyl jiný materiál než papír. Převážně to tak bylo a co by zbylo po odházení zápalného odpadu, by nebylo na vysypání, protože by koš nebyl plný, tudíž bych jej nemusel vynášet ven. Vše se událo v době, kdy většinu odpadu bez problému tvořil materiál, co se dal spálit.

Ten plán neměl chybu. Tak jak jsem jej vymyslel tak se i do realizace pustil. S úsměvem na tváři a s písní na rtech mi to zapalování přišlo jako veselejší. Kdybych býval tušil, co to vyvolá za hysterii, nikdy bych se do toho nepouštěl. To co následovalo je jako z akčního filmu. Sousedka pod námi a maminky dobrá kamarádka byla doma na mateřské a nechtěla věřit vlastním očím. Kolem oken jí poletovaly hořící papírky. Okamžitě vylezla na svůj balkón a volala na mě, ať toho nechám.  Já už  byl skoro hotov se svým dílem, tak mě napadlo, jenom se neprozradit. Myslel jsem si mylně, že mě neviděla a že neví, že to jsem já, což nebyla tak úplně pravda. Nad námi bylo už jenom jedno patro a ke všemu tam nebydlely takové živé děti jako já. No a stejně ji nenapadl nikdo jiný než já. Schoval jsem se do bytu a modlil se, aby mě nikdo neodhalil. Po pár minutách najednou někdo zazvoní. Jdu opatrně ke dveřím, v ruce stoličku z kuchyně, stoupnu si na ni a koukám kukátkem do chodby. To co jsem viděl, mě překvapilo. Polovina sousedů, snad všichni co byli doma, stála u nás na chodbě, která byla na to dost velká a netrpělivě očekávala, až otevřu. Dělal jsem mrtvého brouka a prostě nereagoval. Jo to by ale někdo nesměl volat mým rodičům, ať přijedou. Přijeli oba dva, no co mám povídat, byl to mazec. Rodiče byly stejně vyděšení jako ostatní sousedé a otec po otevření dveří udělal to, čeho jsem se obával nejvíce. Zavolal mě ke dveřím, ať sám vysvětlím, co jsem to prováděl a donutil mě se sousedům omluvit, no a to pro mě byla ta největší hrůza, horší než samotný výprask.

Tím to jako ostatně jako vždy neskončilo. Jeden by řekl, že mě to poučí. Ale v mých kreativních nápadech mě nikdo nedokázal zastavit. Představte si, že přišel nápad číslo tři. Přijít na něj zabralo ještě méně času než ty dva předchozí. Podstata všeho je opět hoření a zabránit panice sousedů. Napadlo mě, že když to zapálím přímo v tom koši tak to ten odpad na vynesení zlikviduje a nezpůsobí žádný poprask pro sousedy. A jak jsem vymyslel tak taky udělal. Byl jsem na sebe hrdý, nikdy nezlomen, úspěch přichází. Tento nápad byl prostě geniální, ale co se to děje?

Sakra to teplo začíná roztavovat koš po koberci. To néé, co teď. Chladnokrevnost vždy a všude. Rychlý běh do kuchyně, popadnout půllitr, naplnit vodou a rychle hasit, ještě že jsem byl rychlé dítě. Třikrát, čtyřikrát tam a zpět a požár je uhašen. Uf. Koukám na své dílo. Poloroztečený koš, propálený koberec. Co teď? Opět zapínám závity mozkové, tentokráte na 100%. Rychle jednat a zachráním si svůj zadek a tvář před výpraskem. Krok jedna – díra v koberci. Naštěstí zde šla konečně využít má kreativita. Rodiče nám nikdy nezakázali stěhovat doma nábytek, tedy v našem pokoji dle libosti a tak jak nám to vyhovuje. Ze všech možných sil jsem se jal tohoto úkolu, poněvadž čas tlačí. Vložit veškerou energii a stěhovat ty kusy nábytku co já jako desetiletý kluk dokážu přestěhovat. Díru v koberci zakrylo rozkládací křeslo. Ve dne křeslo, v noci postel. Ještě že jsem na něm spával já, takže nikdo nenamítal, že se od teď na něm bude spát pod oknem. No a ten koš? Vybral jsem pokladničku a utíkal jej koupit nový do města do krámu. Tenkrát stál pouhých 10 korun. Co je mi největším potěšením že na toto se už nikdy nepřišlo.

V deseti letech jsem měl spoustu bláznivých nápadů. Jedním z nich je příběh jak si usnadnit domácí práce. Tou přetěžkou činností bylo vynášet smetí. Mamka měla vždycky dobrý nápady jak rozdělit práce mezi tři kluky. Koupila papírové školní hodiny a napsala na ně naše jména – ručičky ukazovaly na toho, kdo měl zrovna co uklidit, či jakou práci udělat – přesněji: na ručičkách bylo popsáno jakou činnost má ten který z bráchů udělat. Na jedné ručičce bylo napsáno nádobí a na druhé vynést koš.

A jednoho takovéhoto dne na mě vyšlo vynést koš. Nejtěžší na té práci, v mých deseti letech podotýkám, bylo sjet výtahem šest pater, ujít asi dvacet pět metrů k popelnicím. Pak to byla hračka. Zatáhnout zezadu za úchytku pro popelářské auto a tím ji otevřít. No mělo by následovat vysypání, jenže k tomu tenkrát nedošlo. Nedošlo ani na cestování výtahem. Vlastně koš ani neopustil byt. Celý můj první plán byl jednoduchý. Vyházel jsem odpad z koše z balkonu dolů, doufajíc že se na nic nepřijde. Po odházení odpadků za mnou přišel můj nemladší sourozenec a koukal skrze ocelové šprusle na balkoně jakpak že vypadá to moje úžasné dílo. Začal se mi smát, že prý to dole vypadá, jako kdyby sněžilo. Papíry byly všude okolo domu v rozmezí asi do třiceti metrů. S pohotovým klidem mu říkám, že si toho nikdo nevšimne, a kdyby něco, budu zatloukat. Jo já tenkrát nechápal, co to jsou fajn sousedi a někdo kdo viděl, odkud vítr vane, pardon odkud letí smetí, to na mě prachsprostě prásknul a otec mě za moji konstruktivní činnost pěkně seřezal, jako obvykle. V té době mě ještě řezal rukou, takže to šlo přežít lehce. Sice mi pokaždé ráně zvonilo ještě týden v hlavě a to že jsem pomalu dostával pár facek dennodenně, tak mi hlava hučela celé mé dětství.

Jo, mysleli byste, že je to konec nápadů, záměrně jsem napsal nápad první. Teď je na řadě nápad číslo dva. Po asi dvou třech dnech na mě opět přišla řada s košem. Po asi dvacetiminutovém přemýšlení mě napadla další fantastická věc. Když ty papírky před vyhozením zapálím, tak než dopadnou na zem, nic z nich nezbude, jenom popílek a tudíž ani nebude vidět ten nepořádek venku jako po prvním pokusu. Mimochodem ten nepořádek jsem musel asi hodinu a půl hodiny uklízet. Výprask nestačil jako potrestání. To je celkem jasný, když jsem měl ještě sílu na nápad číslo dvě. Ještě by mohlo někoho napadnout, že snad v koši nebyl jiný materiál než papír. Převážně to tak bylo a co by zbylo po odházení zápalného odpadu, by nebylo na vysypání, protože by koš nebyl plný, tudíž bych jej nemusel vynášet ven. Vše se událo v době, kdy většinu odpadu bez problému tvořil materiál, co se dal spálit.

Ten plán neměl chybu. Tak jak jsem jej vymyslel tak se i do realizace pustil. S úsměvem na tváři a s písní na rtech mi to zapalování přišlo jako veselejší. Kdybych býval tušil, co to vyvolá za hysterii, nikdy bych se do toho nepouštěl. To co následovalo je jako z akčního filmu. Sousedka pod námi a maminky dobrá kamarádka byla doma na mateřské a nechtěla věřit vlastním očím. Kolem oken jí poletovaly hořící papírky. Okamžitě vylezla na svůj balkón a volala na mě, ať toho nechám.  Já už  byl skoro hotov se svým dílem, tak mě napadlo, jenom se neprozradit. Myslel jsem si mylně, že mě neviděla a že neví, že to jsem já, což nebyla tak úplně pravda. Nad námi bylo už jenom jedno patro a ke všemu tam nebydlely takové živé děti jako já. No a stejně ji nenapadl nikdo jiný než já. Schoval jsem se do bytu a modlil se, aby mě nikdo neodhalil. Po pár minutách najednou někdo zazvoní. Jdu opatrně ke dveřím, v ruce stoličku z kuchyně, stoupnu si na ni a koukám kukátkem do chodby. To co jsem viděl, mě překvapilo. Polovina sousedů, snad všichni co byli doma, stála u nás na chodbě, která byla na to dost velká a netrpělivě očekávala, až otevřu. Dělal jsem mrtvého brouka a prostě nereagoval. Jo to by ale někdo nesměl volat mým rodičům, ať přijedou. Přijeli oba dva, no co mám povídat, byl to mazec. Rodiče byly stejně vyděšení jako ostatní sousedé a otec po otevření dveří udělal to, čeho jsem se obával nejvíce. Zavolal mě ke dveřím, ať sám vysvětlím, co jsem to prováděl a donutil mě se sousedům omluvit, no a to pro mě byla ta největší hrůza, horší než samotný výprask.

Tím to jako ostatně jako vždy neskončilo. Jeden by řekl, že mě to poučí. Ale v mých kreativních nápadech mě nikdo nedokázal zastavit. Představte si, že přišel nápad číslo tři. Přijít na něj zabralo ještě méně času než ty dva předchozí. Podstata všeho je opět hoření a zabránit panice sousedů. Napadlo mě, že když to zapálím přímo v tom koši tak to ten odpad na vynesení zlikviduje a nezpůsobí žádný poprask pro sousedy. A jak jsem vymyslel tak taky udělal. Byl jsem na sebe hrdý, nikdy nezlomen, úspěch přichází. Tento nápad byl prostě geniální, ale co se to děje?

Sakra to teplo začíná roztavovat koš po koberci. To néé, co teď. Chladnokrevnost vždy a všude. Rychlý běh do kuchyně, popadnout půllitr, naplnit vodou a rychle hasit, ještě že jsem byl rychlé dítě. Třikrát, čtyřikrát tam a zpět a požár je uhašen. Uf. Koukám na své dílo. Poloroztečený koš, propálený koberec. Co teď? Opět zapínám závity mozkové, tentokráte na 100%. Rychle jednat a zachráním si svůj zadek a tvář před výpraskem. Krok jedna – díra v koberci. Naštěstí zde šla konečně využít má kreativita. Rodiče nám nikdy nezakázali stěhovat doma nábytek, tedy v našem pokoji dle libosti a tak jak nám to vyhovuje. Ze všech možných sil jsem se jal tohoto úkolu, poněvadž čas tlačí. Vložit veškerou energii a stěhovat ty kusy nábytku co já jako desetiletý kluk dokážu přestěhovat. Díru v koberci zakrylo rozkládací křeslo. Ve dne křeslo, v noci postel. Ještě že jsem na něm spával já, takže nikdo nenamítal, že se od teď na něm bude spát pod oknem. No a ten koš? Vybral jsem pokladničku a utíkal jej koupit nový do města do krámu. Tenkrát stál pouhých 10 korun. Co je mi největším potěšením že na toto se už nikdy nepřišlo.