Představivost dítěte Vás může i zabít I.

Stalo se to okolo desátého až dvanáctého roku mého života. Moje vlastní genialita a kreativita mě předurčovala k velkým věcem. Měli jsme doma sparťanskou výchovu, respektive výchova mé osoby a její tresty byly odstrašujícím příkladem pro mé brášky, aby se do ničeho nepouštěli. Jo, ale já byl prostě nepoučitelný.

V tomto věku a v příslušné době na počátku 80. let, respektive spíš okolo roku 1985 nebyla televize takové zajímavé médium jako dnes a když už se něco zajímavého odehrálo, nenechal si to nikdo ujít, asi jako dnes různé seriály nebo reality show. No a jednoho takového dne dávali kriminálku. Bylo to celkem brzo, takže jsme s bráškama neusnuli a čekali, až začne. Musím podotknout, že nám nebylo dovoleno se dívat. My ale měli finty jak se k podívání dostat. Každý z nás takové jak mu dovolovala jeho odvaha. Odvážnější jsme byli já a prostřední bráška Karlík. No to byl vážně taky agent, měl mě moc rád, a proto jsme se pořád rvali. To je teď jedno. Jaroslav byl srabák. Rodiče se do takového filmu zažrali natolik, že nechodili v jeho průběhu ani na WC. Nebyly taky žádné reklamy a pouze a jen výjimečně si rodiče museli odskočit na wecko . Většinou to byl otec. My měli byt, kde se dalo chodit nebo běhat dokola okolo jádra, kde byla koupelna a záchod a ty ještě k tomu byly taky průchozí, takže se dalo chodit nejen dokola, ale i ve tvaru osmičky. Taky to bylo ideální místo pro děti, které si hrály na vojáky. Pokaždé existovala možnost se ukrývat. Hra na vojáky byla jedna z mála chvil, kdy jsem byl doma rád. No ale zpátky k podstatě příběhu.

No a tak jsme se rozhodli s Karlosem že se budeme dívat potají na ten krimifilm. Karlos použil techniku okno, vlezl si k oknu v kuchyni a odrazem obrazu přes to okno sledoval televizi. Pravda dvojité okno dělalo dvojitý obraz, jenže zážitek je zážitek. To já měl na starost i hlídání kdyby se náhodou rozhodl jít jeden z rodičů do kuchyně, kde jsme byli my dva tajní agenti. Takže jsem měl jedno oko ve vitríně stěny, myslím nábytkové stěny, kde bylo vidět oba rodiče, jak sedí a koukají na televizi. Výhodou totiž bylo, že my byli ve tmě a tak nás nebylo vidět. No a druhým okem jsem koukal do takové malé skříňky v kuchyni, která měla velmi lesklý povrch a obraz se v ní pěkně odrážel, sice s příchutí hnědé barvy ale to bylo jedno, hlavně že jsem byl blízko a viděl film. Pro nás oba dva byl obraz zrcadlově obrácen, což ještě umocňovalo požitek hlavně, když byli všichni protagonisté ve filmu z velké části „leváci“. No a to bylo naše milé pozorování televize. Podstatné je, co se odehrávalo v té kriminálce.

Byl tam dům, ve kterém bydlel jeden starý pán v důchodovém věku, který měl zálibu ve filatelii čili ve sbírání známek. Pořád si je prohlížel, přeřazoval a tak. No a tohoto pána rozčilovali sousedi, kteří ho nějakým způsobem vyrušovali a tak se jich fikaně zbavoval. Dědoušek to všechno prováděl tak efektně, že vše vypadalo jako nehoda. A já si do dnes zapamatoval jen jediný způsob, který na mě fakticky zapůsobil a nedal mi spát. Nejhorší v mém životě bylo, že mě můj otec vychovával sice tvrdě, ale na mé otázky ze života neměl čas nebo byl opilý. Maminka zase neměla velký rozsah znalostí a na mnohé otázky neuměla odpovědět. No a to znamenalo, že jsem na vše musel dojít sám metodou pokusu a omylu.

No a vrátím se k tomu uklízení sousedů. Toho dědouška ve filmu dost rozčiloval jeden Ital, který hrál neustále na trubku a rušil tím jeho rozjímání nad známkami. Tak podumal a přišel na to jak se jej zbavit.  S úsměvem zazvonil na Itala trumpetistu a dal mu mraženou pizzu. V té době jsem ani pořádně nevěděl co to pizza je, neboť nebylo tak časté se s ní setkat. Trumpetista vzal pizzu a dal ji do plynové trouby, aby se ohřála. Dědoušek šel mezitím do sklepa s rukavicí, co se používá na vaření, šel k hlavnímu uzávěru plynu. No a páku od plynové uzávěry nejprve uzavřel a po malé chvilce opět otevřel. U trumpetisty tímto způsobem vyhasla trouba, ale po znovuotevření uzávěry plyn opět unikal. Dědoušek si odpočítal čas na udělání pizzy a ke konci tohoto času šel k hlavním dveřím a zazvonil. No a co se nestalo, trumpetista vyletěl do vzduchu s bytem i pizzou. Zvonek udělal jiskru a od ní se vznítil plyn a následně na to vybuchl. A tak se dědoušek zbavil rušiče klidu. Ten příběh mě velice zaujal.

Té noci jsem usínal s úsměvem. Byl jsem zvědavý, jestli je to vůbec možné a v hlavě se rodil plán. Hned druhý den po škole jak jsem přišel domů, jal se plán realizovat. Spočíval v shlédnutém filmu o dědouškovi likvidátorovi s tím rozdílem, že já se odstranit nikoho nechystal. Jen ten výbuch plynu mě fascinoval. Otočil jsem všech pět kohoutků na sporáku naplno a teprve dnes vím, kde se stala chyba. Nezastrčil jsem klíček do zámku hlavních dveří, aby rodič, který přijde domů první, musel zazvonit. No a po spuštění plynu jsem se schoval v našem pokojíčku do šuplíku pod dvojpatrovou postel a čekal, až někdo zazvoní. Čas plynul a k mému smutku nikdo nezazvonil. První přišel domů otec a otevřel si klíčem. To je ta chyba, kterou jsem uvedl. Prostě neměl důvod zvonit. Dodnes se divím, že nedošlo u mě k otrávení plynem. Možná k tomu dopomohly zavřené dveře do pokojíčku.

No a co bylo dál? Slyšel jsem otce kašlat a zvuky otevírání oken, plyn se zastavil. Po zklamání z nevydařené akce jsem vylezl z úkrytu a šel se podívat do kuchyně. K mému úžasu na mě otec ani neřval a ani mi nenamlátil. Asi si myslel, že se chci usmrtit. Pravý důvod akce jsem ze strachu zatajil. K plánu jsem se po mnohahodinovém rozhovoru s rodiči už v dalším životě nevrátil. Dnes vím, že to byla kardinální pitomost, ale v tom mém nejvíce telecím věku mezi devátým a čtrnáctým rokem mě hnala k takovýmto činům touha poznávat svět i když přiznávám, leckdy morbidními metodami.