Prameny tvé duše

Kde se to jenom v tobě vzalo? Kde zrodila se krása duše tvé a něha, kdo vzácný květ a jemnost zasel tam? A jak to všechno chráníš před záhubou? Čím je to, že svět kolem tebe snad drsný a i tvrdý, bez něžností, že nemá na to zničit poklady, které se v tobě skrývají, které si neseš životem jako veliký dar. Kdopak ti ho jen dal?

Kde vzal se v tobě poklad tichý, skrytý před kopím lidské pýchy, před strašnou zbraní lidské zloby, před krutostí, prázdnými slovy? Kdo hlídá v tobě poklad ten? Kéž uhlídá ho vždycky.

A kdopak o tom pokladu, pokladu krásném, kdo jen ví? Směl si ho odkrýt i v tom světě, který ti domovem je, druhem tvým? Dáváš i vněm, co dal jsi mně, co dal jsi nám v těch krásných dnech prožitých v malém koutku světa, prožitých tam, kde srdce smí mluvit a říci, co ho bolí a duše smí se vyplakat, však také nabrat nové síly.

Čemu mám vděčná býti za to, že právě i mně, ptáčeti, odkryl jsi nádheru své duše, prozradils mi, jak zdá se ti složitý celý svět a lidi. Jak poděkovat mohu ti za něco drahé, cos mi dal, za kousek tvého pokladu, jenž má jen málo lidí? Čím odvděčit se mohu?

Co udělat, aby ten poklad navždy žil, aby ho někdo nezničil, abys ho neprodal či neztratil, aby ti zůstal, přichystán být z lásky rozdáván?

Kéž by ten poklad někdo pohladil hebce a s citem krásně bolestným, kéž by ti někdo drahý blízko byl, chránil ten poklad v tobě, nezradil, zůstal by pro ten poklad v duši tvé, zůstal by vždy i v těžkých chvílích.

A kéž ty sám bys našel síly, poklad ten vzácný rozvinout, uchránit před zlem, nástrahami a odkrýt v pravých chvílích.

Ať slova z hloubky proudí dál, ať najdeš správnou cestu, ať můžeš poklady své lidem dát. A pravou krásu světa tak posílit, odhalit i lidem bez naděje.

Nejkrásnější pocit, když nezištně pro někoho něco vykonáš a on se ti odvděčí překrásně napsaným dopisem.