Není podstatné, kolik ran dostaneš, ale kolik jich uneseš

Snad každý z nás dostal od života nějaký ten kopanec, někdo větší, a někdo menší. Každý se s těžkostmi vypořádává po svém. Někdo je vypustí s tím, že se vše nějak vyřeší, někdo panikaří a hledá pomoc ve svém nejbližším okolí. Ti méně odolní své starosti utápějí v závislostech, například v alkoholu.

Problémy, které mě osobně srážejí či srážely k zemi, bývají z pohledu jiných osob pokaždé řešitelné a tak jsem se naučil poslouchat lidi kolem sebe, jakým způsobem se vypořádávají s nástrahami všedních dní. Ale nakonec mi nejvíce pomohla inspirace od filmové postavy, která pronesla větu „Není vůbec důležité, kolik ran dostaneš, záleží jenom na tom, kolik jich uneseš a jestli jsi potom schopen znovu a znovu vstát. A to je to hrdinství, které v sobě máš nebo nemáš. A ty ho v sobě máš, já to vím, jsi můj syn“.

Mockrát jsem si ten monolog přehrával a jeho znění není v mém podání zcela přesné, je zkrácené, možná i překroucené. Mě ale dodalo pocit, že i když život není jednoduchý, je důležité si dodávat sebevědomí tím, že zvednu svou hlavu a půjdu dál. Vím, že všichni nemáme stejné předpoklady snášet nezdary, bolest a jiné překážky, které se nám staví do cesty. Vím jen, že člověk se většinou vzdá až těsně před cílem, jenž tak dlouho nebyl k zahlédnutí.

A proto vysílám svou zprávu, že i když nám život někdy pořádně zatopí, tak dokud dýcháme, měli bychom bojovat. Já se o to snažím, i když mám někdy pocit, že už dál nemůžu. Když se potom problémy vyřeší a ohlédnu se zpátky, mnohdy vidím, jak jednoduché bylo řešení a já jej neviděl.