Nejneoblíbenější člověk večera

Před vánocemi roku 2007 mi zavolal jeden tenkrát ještě málo pro mě známý kamarád a nabídl mi brigádu v kulturním podniku s reprodukovanou hudbou. Bylo to práce pořadatele ve městě Hranice na Moravě v největším klubu toho města. Odměna za vykonanou práci byla lákavá a nic nebránilo tomu, abych přikývnul. A tak začal můj příběh o nejneoblíbenějším člověku večera :-)

Byla sobota, pro tuto práci pracovní. Doma jsem se upravil, sedl si na vlak a s úsměvem a plný očekávání se vydal na cestu vlakem, rozdával vlídné úsměvy a těšil se na nové prostředí jako pětiletý kluk na zmrzlinu. V mé hlavě se odvíjely představy, jak budu svědomitě plnit úkoly, jež mi budou svěřeny a jak budu dodržovat pořádek, protože si o sobě myslím, že jsem člověk dbalý svých povinností a hrdý na svou práci kterou jsem už ve svém životě vykonal. Pravda, vše se nepovedlo vždy perfektně, ale je potřeba se z neúspěchů poučit a jít dál a nešťárat se do nekonečna v bahně.

A tak se začal odvíjet můj příběh o nejneoblíbenějšího člověka večera. Vše začalo vcelku normálně. Přicházeli lidé, zaplatili si vlezné v podobě konzumního lístku, za který dostali drink a šli se bavit. Peklo začalo okolo půl dvanácté, když za námi přišel šéf podniku, rozhlédnul se a řekl nám, že je tak narváno, že musíme regulovat vpouštění a to tím způsobem jako kolik lidí odejde, tolik jich může dovnitř. Na tom není nic složitého, řekl by si každý normální člověk, jenomže vstup do klubu nebyl uzavíratelný ochrankou, poněvadž tam byly pouze dveře ovládané čidlem a ještě k tomu celé prosklené. Ano i tyto dveře by se dali zamknout, kdyby ovládání nebylo kdesi v boxech a bylo je možno přes to množství návštěvníků ovládat.

Lidé stále přicházeli a ti co se bavili vevnitř, nevypadali, že by se jim chtělo odcházet a tak začalo pomalu docházet k přetlačování. Chvílemi jsem si připadal jako ve filmu Tři sta, když jsme přetlačovali dav, který několikanásobně převyšoval naše množství. Což byli dva plus ještě jeden pomocník, který tam pracoval, se nám snažil pomoci zadržet fanoušky klubu, jinak se to asi říct nedá, protože měli pocit, že jim odpíráme jejich právo na zábavu a nedokázali pochopit, že každý prostor má své kapacitní limity, například kvůli požárnímu nebezpečí.

Někteří se snažili nás vlídně ukecat, někteří používali tvrdá sprostá slova, která jsem snad ani nikdy jindy neslyšel ve svém životě a teď bych je nedokázal dát ani dohromady. A vůbec si na ně vzpomenout také nemíním. Jiní se prostě arogantně tlačili dopředu a probíhali hlášky typu „přetlačíme je“ a jím podobné. To prostě dokazovalo jaký je český národ kulturní a úžasný, kurnik, kdyby se tak cpali za kulturou, třeba do divadla, to by byla paráda.

V jednu chvíli se málem tomu početnému davu podařilo nás málem přetlačit a nahrnout se dovnitř. Jenomže nám začali pomáhat i hosté a s jejich pomocí jsme je natlačili zpět. V jednu chvíli ta největší chcíplinka  ze všech, největší sušák který tam byl, na kterého by se nedali pověsit ani starý trenky, protože by spadli z těch jeho uzoučkých a vyschlých ramínek, hodil po mém kolegovi, který patnáct let dře v posilovně a vypadá dost dobře, (jako je hodně svalnatý), hodil po něm prázdnou krabičku cigaret. A co udělal zbabělec zbabělý, schoval se za davem. Kolega se mě ptá „viděl si to“?, já na to „ano viděl“, a ukázal mu, kdo to byl. V ten moment se kolega natáhl, chytil toho týpka za bundu a chtěl jej z toho davu vytáhnout, aby mu to vysvětlil. Ne mu rozbít hubu, ale z očí do očí mu říct, že je to prostě jenom zbabělý vypatlanec. Škoda mluvit ale.

Objevil se dokonce i jiný frajer, a ten byl teda rozhodně úplně jiného vzhledu, než ten vyschlo, co házel tu krabičku, trošku více udělaný. Už bylo vidět, že nějakou dobu necvičí, ale chlap to bylo jako hrom, akorát další zbabělec, prostě a jednoduše mi dal v nestřeženém okamžiku ránu pěstí do obličeje i když si nejsem na sto procent jistý, jestli to byl on. No a co na to říct? Člověk by řekl, že takovýto člověk si to nemusí dokazovat, ale snažil se ukázat. Byl jsem první den v práci a nechtěl jsem hned někoho inzultovat jenom proto, že mi vrazil. A to mi ještě řekl „ty si myslíš jak si důležitý co?“

Tam jsem si uvědomil, jak je vlastně dobré ovládat své emoce. Kdyby sem zůstal takový, jaký jsem býval mladší tak bych to určitě psychicky nevydržel, ne tím, že bych se zhroutil, ale asi pravděpodobně prvního kreténa, který by mě přišel pod ruku, bych těžce zpacifikoval hrubou silou a určitě bych jej vůbec nešetřil, protože za dvě hodiny mě urazilo tolik lidí jako ne za celý život.

Tento příběh není smyšlený, osoby, které se v něm poznaly srdečně zdravím.