Jsem zoufalý nebo workoholik?

Být či nebýt zaměstnán nebo dělat na dohody více zaměstnání, to je otázka, která dlouho zaměstnávala moje myšlení v touze zabezpečit si lépe život

Současná situace na pracovním trhu není zcela jednoduchá a nabízí se otázka pro obyčejného člověka, jak se na něm orientovat. Většina zaměstnavatelů chce hodně práce za co nejméně vydaných finančních prostředků. To je jistě pochopitelné, ale podle mě, je potom zcela nemožné si dlouhodobě udržet vysoký standart nabízených služeb či výrobků. Nespokojený zaměstnanec je tou nejhorší reklamou v podnikání a občas se mi zdá, že v naší zemi se na prostého jedince zvysoka kašle.

Před mnoha lety jsem se rozhodnul, že praštím s tím, být jenom nástrojem někoho druhého v jeho soukolí a začal se porozhlížet, jakou činností se budu zabývat. Zkusil jsem snad úplně vše, co bylo k mání v inzercích a na co jsem podle mě stačil. Přes podomní prodeje různých výrobků a finančních služeb až po samostatnou činnost živnostníka. Křivka mých úspěchů stoupala a klesala vždy tak prudce, že jsem měl mnohdy pocit naprosté zbytečnosti a někdy naopak výjimečnosti. Hledání vlastního uplatnění mě hnalo přes všechny možné obory finanční, gastronomické, hutnické a další. I když jsem se v každém neprosadil vždy podle mých představ, nadobro se díky těmto zkušenostem změnil můj pohled na zaměstnání jako poměr.

Po mnoha dalších letech jsem si nakonec svou cestu našel a byla o něco těžší, než jsem si myslel na začátku a která mě nutila neustále se vzdělávat a orientovat se na poli podnikání. Jenomže! Vše došlo tak daleko, že jsem zasvětil práci příliš mnoho času a nebyl dlouho schopen polevit v mém pracovním nasazení. Pokud jsem něco nestavěl, tvořil jsem reklamy, něco montoval, opravoval, nebo vedl sportovní klub. Neustále mě to hnalo dopředu a dlouhodobě jsem na vše měl naštěstí dost sil. Tady si však pokládám otázky, jestli je to zoufalství, být stále něčím zaměstnán nebo workoholismus. Někdy jsem se probouzel i v noci abych něco nachystal, dotvořil nebo dokončil. Bylo to stále silnější než já, ale kupodivu mě práce jako taková nevysilovala, ba právě naopak, posilovala, ale až do určité chvíle.

Nakonec o mém rozhodování rozhodnul organismus sám. Drobné bolesti a potíže, které jsem přehlížel pouze do doby, než to přerostlo únosnou míru a moje tělo přestalo být funkční tak, jak jsem od něj vyžadoval. Najednou jako čistá rána z nebes, začalo se kupit jedno zdravotní omezení za druhým. Pokoušel jsem se to ignorovat a pozvolna léčit, ale pouze do doby, než jsem už nebyl schopen bezbolestně vstát z postele. Chtě nechtě, byl jsem donucen si odpočinout. Trvalo to dlouhých sedm týdnů, co jsem více spal, než byl aktivní. Tělo vyslalo jasný signál, že je prostě potřeba dbát o něj a nevysilovat jej až na samotnou hranici únosnosti.

I přesto, že ve mně neustále panoval strach, že bez plného nasazení přijdu o své aktivity a podnikání, můj nucený odpočinek dokázal pravý opak. Jestliže jsou věci nastavené, tak jak mají být, nezhroutí se jenom tak, sami od sebe. Po dlouhém odpočinku jsem znova naskočil do svých činností a uplynulé neaktivní dny jako by nebyly. Zdravotní komplikace mě donutily se více zamýšlet nad svým zdravím. Ted už se pouze bojím, abych znovu nevpadnul do stavu s otázkou, zda jsem zoufalý, nebo workoholik.