Mnoho mých přátel si myslí, že jsem inteligentní člověk a já jim za to děkuji. I když se tomu docela dosti divím, že si to o mně myslí. Když se zamyslím a uvědomím si, kolik mám vlastních nedostatků. Zajímalo by mě, jak se dá vlastně taková inteligence poměřit kromě pochybných testů na IQ. Proč pochybných testů? Protože jsem měl rozdílné výsledky v řádech desítek bodů.
Když jsem dělal v šestnácti letech test poprvé v životě, tak jsem dosáhnul na velmi nízkou hodnotu, která mě však nepřekvapila. V dětství jsem trpěl všemi možnými poruchami jako je porucha učení a nějaké jiné tomu podobné. Trpěl jsem neschopností si cokoliv zapamatovat a logika byla pro mě přímo nemyslitelná věc. Například matematika nebo větný rozbor v českém jazyce. Nerozuměl jsem vůbec fyzikálním zákonům a chemie byla pro mě něco jako polednice.
Jediné předměty, ve kterých jsem vynikal, byl tělocvik, branná výchova (pro ty mladší to byl předmět, který nás za bývalého režimu vyučoval například základům zdravovědy), hudební výchova, (hlavně díky tomu že jsem jako jeden z prvních ve třídě mutoval a zajistil si tak druhý hlas). V ostatních předmětech jsem proplouval s odřenýma ušima. A otec nedovedl pochopit, že nejsem ideální dítě, které nosí ze školy známky proto, aby na něj mohl být hrdý a tvrdými tresty mi to dával náležitě najevo.
Na střední škole se toho moc nezměnilo a dodnes nechápu jak je možné, že se takovému nepovedenému synkovi podařilo dostat na školu s maturitou. Opět mi nastaly komplikace s matematikou, češtinou – vyjma slohových prací, a jelikož jsem se učil na strojařině, zažíval jsem peklo i při technických předmětech. Opět ve známkování vítězil tělocvik. A to jenom do doby než přišla revoluce a násilně nám změnili celou osnovu výuky. Kromě technických předmětů nám doplnili předměty nasvědčující, že přišla demokracie. Takže přibyly předměty jako právní nauka, ekonomika, marketing a management a výuka na počítačích. Díky těmto předmětům jsem se vyšvihnul mezi elitu naší třídy. Najednou jsem si uvědomil, že rozumím více právním faktům, ekonomickým stimulům, řízením podniků a hlavně práci na počítači. Díky těmto znalostem začali být ke mně profesoři shovívavější i v jiných předmětech. Přece není možné, aby student, který je ve třídě jednoznačně nejlepší v programování (nezapomeňte, že jsem studoval na přelomu dvou státních režimů a počítače byly primitivní proti současnosti), aby měl z matematiky čtyřku.
A tak přišlo na mé první měření inteligence. Rodiče se nemohli smířit s tím, jak je možné, aby vysvědčení mělo tak obrovské výkyvy v hodnocení a zavedli mě za psychologem. Ten mi předložil testy IQ a mě výsledek moc nepotěšil. Hodnota byla tak nízko, že kdybych ztratil ještě pět bodů, byl bych na úrovni člověka, který sotva rozezná vidličku od nože. Měl jsem z toho neuvěřitelné komplexy. Uzavřel se do sebe a vytvořil si fantazijní vlastní svět v hlavě bez předsudků a utíkal do něj hned, jak mi bylo těžko. A stále a další roky mě pořád pronásledoval tento výsledek a já začal věřit tomu, co mi říkal můj otčím několik let „hňupem si a hňupem taky zůstaneš“.
Naštěstí přišla má osobní revolta a já sebe považovaný za analfabeta se rozhodnul změnit svůj osud polointeligenta na minimálně sečtělého a znalého věcí. Ve dvaceti jedna letech jsem zašel do knihovny a půjčil si knihu „Sofiina volba“. Dnes již vím, že na můj první kousek sem si vybral docela těžké čtení plnou do té doby pro mě neznámých výrazů. Takže jsem si k tomu čtení musel pořídit i slovník cizích slov. Naštěstí pro mě dobrý je, že mám vlastnost jako je tvrdohlavost a když jsem se jednou rozhodnul, že tu knihu přečtu, tak se nevzdám a prostě ji přečtu. Bojoval jsem s koncentrací a mnohokráte se přistihnul, že nevnímám to, co čtu a tak jsem se vracel a četl znovu ty opomíjené pasáže. Mnoho lidí by takovou knihu přečetlo za čtyřikrát kratší dobu než já. A to byl teprve začátek proměny.
Další roky jsem získával intelektuální znalosti čtením všeho, co se mi dostalo pod ruku. Noviny, časopisy, odbornou literaturu, encyklopedie, historické knihy a i bibli. Dalo by se říci, že za patnáct let do mě spadlo okolo desetitisíc hodin informací, když započítám, že čtu v průměru dvě hodiny denně. A nyní přichází zásadní nepoměr naměřeného IQ. Poprvé mi bylo měřeno v šestnácti letech a podruhé ve druhých šestnácti letech, tedy ve dvaatřiceti. Rozdíl byl vyšší o třicet bodů IQ směrem nahoru. Stejně si nepřipadám, že bych se nějak zásadně změnil od doby prvního měření. Dlouho jsem taky bojoval s pocitem, který ve mně zanechal otec, že jsem hloupý. A protože nejsem psychologický odborník tak si nedokážu vysvětlit, jak je možné změnit IQ, když je považováno mými přáteli všeobecně za neměnné.
Opravdu nejsem přesvědčený, že vím více než kdokoliv jiný. Že jsem chytřejší než mnoho ostatních lidí, poněvadž mám stále problémy s matematikou, logikou a pamětí. Možná jsem se to naučil dobře skrývat před ostatními. Nebo je to všem jedno jakým intelektem disponuji a jestli je dneska vůbec důležité jak vysoké IQ mám. A tak se řídím radou z filmu Forest Gump, kde říká maminka malému Forestovi „pro hlupáka každý hloupý“ a nesnažím se už nikomu, ani sobě dokazovat že hloupý nejsem. Nicméně číst mě neustále baví a obohacuje můj život a jsem rád za to množství knih a informací na internetu, protože můžu neustále doplňovat své znalosti. Možná z toho jednou zblbnu, kdo ví?
