Jeden den jsem hlídal v obchodě vše za třicet Kč

Před pár lety, ještě jak jsem bydlel v největším maloměstě Brně, se mi poštěstilo získat jednodenní brigádu, v obchodě vše za 30 korun, jako detektiv na odhalování krádeží zákazníků.

K této brigádě jsem se dostal zcela náhodou. Požádal mě o ni jeden kamarád, abych za něj v tom obchodě zaskočil, aby nepřišel o dobře placený flek. Jako hlídač si totiž mohl přivydělávat stokorunou v čistém na hodinu. No, za ty prachy, denně přibližně 900 – 1000Kč se mu ani nedivím, že o tu práci nechtěl přijít, ještě k tomu, když bylo otevřeno denně. I na Brno to byly velmi slušné peníze, před těmi zhruba asi deseti lety.

Dostal jsem od něj instrukce, u koho se ráno hlásit a tak jsem vyrazil. Majitelem obchodu byla žena ve středních letech, vcelku pohledná a velmi příjemná. Prohlédla si mě od hlavy až k patě, zeptala se na pár věcí, třeba jestli jsem to už někdy dělal apod. Nechtěl sem před ní vypadat jako tukan a tak vše pozitivně odkýval. Majitelka mě postavila na předem určené místo a s příkazem, abych dobře hlídal a šla se starat o svoji další práci.

Dveře se otevřely a během několika málo minut se začali hrnout zákazníci. Nutno podotknout, že se obchod nacházel na nejfrekventovanější z ulic, na Masarykově ulici. Sledoval jsem každý pohyb, každého zákazníka. Když přišli občanky romské národnosti, vždy se mé smysly zbystřily. A nic! Celé dopoledne to vypadalo, jako že žijeme ve spořádané zemi, kde se nekrade.

Po dvanácté hodině jsem byl poslán, ať si udělám svačinu, tak na hodinu a vrátím se přesně v jednu, že si to na chvilku za mě vezme sama majitelka. Šel sem si koupit jídlo k hladovému oknu a začal se cpát hamburgrama s pocitem dobře odvedené práce. To mě ani nenapadlo, co mě čeká za ledovou sprchu po návratu do obchodu.

Hned po příchodu mě vzala majitelka stranou a řekla mi, že jsem vcelku milý a sympatický, ale že svou práci nedělám dobře. Docela silně zasáhla moje ego, přesvědčené o tom, že mě nikdo nemohl přelstít. Omyl! Ve své víře, že rozpoznám, kdo krade a kdo ne, by mě oblafnul i použitý čajový pytlík.

Vysvětlila mi, že se musím soustředit na lidi, co mají vyšší věkovou hranici, než bych byl schopen vůbec připustit. Na důchodce! Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se z té informace vzpamatoval a byl ochoten ji akceptovat. Po chvíli jsem tedy svou pozornost zaměřil na postarší spoluobčany a nestačil se během zbývající části směny divit.

Nejprve jsem chytil jednu paní u pokladny, jak si dávala odcizené věci do kabelky s tím, že tvrdila, že už to jednou zaplatila, že se vrátila do obchodu pro něco dalšího. Samozřejmě že lístek od nákupu neměla, tvrdila, že si jej nebrala. Jenomže já ji viděl, jak to do té kabelky bezostyšně rvala. Majitelka ji pohrozila policií a tak paní naštvaně věci vrátila a osočila nás z nevhodného chování a velmi rychle se z obchodu vytratila.

Následně jsem si všimnul, že do obchodu chodí na prohlídku dost důchodců s neprůhlednými taškami, co vypadali, jako že jsou už plné. Nebyly. Přišli se je do obchodu zadarmo naplnit. V takovém případě jsem dělal, že nic nevidím a čekal, až si tam něco vloží a počkal, až se budou chtít vytratit východem ven. Obchod měl totiž dva vchody a pokladna byla mezi nimi, asi se šetřili peníze na pokladnu, aby je mohla dostat ochranka.

Postupně se mi podařilo za odpoledne chytit osm zlodějů, dva z toho byli mladí zlodějíčci a zbytek senioři. Toho dne se ze mě něco vytratilo a to iluze o babičkách a dědečcích. Nikdy bych nečekal, co zažiji v obchodě za třicet korun. Tvrdá to realita.