Historie skupiny bojovníků Hranické Gardy

V nelítostném souboji může rozhodnout jedna jediná chyba a tvrdě inkasovaný úder.

V březnu roku 2010 jsem seděl s kamarády u jednoho stolu u pivka a při vzájemné konverzaci došlo i na téma o bojových sportech. Jeden z nich, se mě zeptal, jestli bych nechodil trénovat s ním a s jeho kamarádem někam do tělocvičny. Nezávazně a pro radost. Řekl jsem jim, že to není špatný nápad a to ještě netušili, čeho všeho jsme schopni dosáhnout, když se rozhodneme chodit si zatrénovat.

Několik dní jsem nosil myšlenku na společné trénování v hlavě a napadlo mě, že když už budeme chodit trénovat bojové sporty, dáme tomu trochu fazónu ve formě grandiózního názvu našeho spolku. Jelikož klub začal vznikat ve městě Hranice na Moravě, vymyslel jsem název „Klub bojovníků, Hranická Garda“. Netušil jsem vůbec, jak moc se dostane časem do povědomí lidí, protože nebyl vůbec účel jakýmkoliv způsobem propagovat naši aktivitu. Mělo to zůstat čistě jenom pro naše osobní potěšení.

Jenomže! V moderním světě se používají mnohé komunikační nástroje a jedním z nich je Facebook. A od jisté doby říkám s oblibou větu „Facebook je mocný“. Ještě jsme nebyli ani na jednom jediném tréninku a já se rozhodl založit na tomto médiu skupinu pod názvem, jež jsem uvedl jako pojmenování naší skupinky tří lidí. A nechal jsem ji prostě jen tak volně uloženou bez nějaké zvláštní propagace. Pochodil jsem po městě, našel vhodný a levný prostor po doporučení na trénování v jednom pohybovém studiu. Zajistil si termín tréninku a řekl o tom těm mým dvěma spoluzakladatelům skupiny.

Do prvního tréninku zbývalo přibližně pět dní a mě se najednou začalo přes zprávy na Facebooku ozývat několik lidí, že by si s námi taky rádi zatrénovali. Nato jsem jim napsal, že v tom nevidím problém a že se budeme společně skládat na pronájem tělocvičny. Jen tak odhadem jsem navrhnul přiměřenou částku a všichni s tím souhlasili.

Nadešel den D, 12. 5. 2010 a my tři nadšenci tvrdších bojových forem jsme se dostavili na naši první tréninkovou hodinu. Společně s námi se dostavilo pár jedinců a ještě před vstupem do cvičebního prostoru, jsme se domluvili, že jako nejzkušenější budu navrhovat, co se bude trénovat. A jelikož jsem neměl moc dobrou fyzičku v té době a tak 15kilogramů nadváhy, cvičili jsme velmi pozvolna.

Den za dnem plynul a počet lidí, kteří se za námi dostavovali, kolísal a v průměru docházelo okolo 10 lidí. Na mě se během té doby přenesla veškerá odpovědnost chodu našeho klubu a nezbývalo mi než nastudovat nějakou metodiku, aby tréninky byli zajímavé, a něco jsme si z nich odnesli. Jedna hodina týdně začala být málo a my se dohodli, že naše tréninky prodloužíme na dvě hodiny týdně zvláště. Během těch prvních dvou měsíců se mi začaly ozývat i děvčata, což mě na jedné straně potěšilo, ale na druhé straně přidalo další organizační starosti. Teď jsem měl dvakrát týdně před sebou kluky, kteří začali automaticky spoléhat na to, že je povedu a k tomu přibývalo stále více děvčat se zájmem o tréninky. A tak k datu 8. 7. 2010 došlo k rozšíření aktivit skupiny bojovníků o skupinu bojovnic, které měli své tréninky oddělené od těch mužských.

Největší zlom ve vývoji klubu došlo, když na pánský trénink 2. 8. 2010 zavítala osoba znalá v těch formách bojových sportů, o které jsme se pokoušeli. Jeho projev jako velmi charizmatického člověka zapůsobil natolik, že si všichni začali hromadně pořizovat základní sportovní výbavu, nejen pro svou vlastní ochranu, ale i k mému potěšení, že budu moci zefektivnit naše tréninky. Tou dobou už z mé osoby ubylo něco okolo deseti kilogramů a byl jsem schopen s kluky a s holkami cvičit a zároveň i mluvit, tedy říkat co budeme a jak cvičit.

O další měsíc později ke 2. 9. 2010, jsem rozšířil i tréninkové hodiny pro ženy na dvě týdně. A tak to trvá až do současné doby. Čtyři hodiny týdně mě dopomohly zredukovat váhu o další čtyři kila dolů a během půl roku od založení dobrovolného spolku se utvořilo velmi silné a zdravé jádro lidí, které dochází na naše společné hodiny trénovat. Ze začátku jsem trpěl na nedostatek kondice a měl jsem někdy faktickou chuť toho nechat. Jenomže nadšení těch spolubojovníků mě dopomohlo vydržet a časem jsem si energie dost nadzásobil. Následně přišel jiný stav a to bylo mentální vyčerpání. Z našeho spolku se vytratili oba dva moji partneři spoluzakladatelé a bytí a nebytí klubu zůstalo zcela na mých bedrech. Po každém tréninku jsem trpěl psychickým vyčerpáním, vlastně ze sledování každého z nás, neustálého vymýšlení co trénovat a udržení pozornosti ostatních členů skupiny. A i to nakonec po nějaké době ustalo a po půl ročním fungování skupiny se pozvedla i má psychická síla.

V současné době se skupina nachází v období připravovaných velkých změn. Blíží se doba, kdy už nebudou stačit jednohodinové tréninky i když se podle všeho dokážeme všichni fyzicky odreagovat do totálního propocení triček a zamlžit všechna okna i zrcadla v tělocvičně i za tu jednu hodinu. Změny, které nastanou, dotvoří další kapitolu historie naší skupiny Hranické Gardy a to již ve velmi blízkém časovém horizontu.