Desatero nového věku

Jednou jsem kdysi narazil na článek, který se zabýval desaterem nového věku podle historičky Flodrové a pokusil jsem se jej přenést do reálného života kolem nás, v naší zemi, v mém blízkém okolí. Nemusíte se mnou souhlasit. Nejedná se v žádném případě o výjimky v chování lidí, kterých by se moje pojednání mohlo dotknout. Jde o pohled obecný a globalizovaný. A jde o mou představu a mé vysvětlení si tohoto desatera bez jakéhokoliv ovlivnění jinou osobou.

Přikázání první: PEVNÝ ŘÁD

Hned první přikázání mě zaskočilo. Co si všechno mám představit pod pevným řádem? Je zaměřeno na pevný politický řád, ekonomický, nebo jenom na tom, že by měl každý člověk na světě dodržovat zákony i ty morální? Mám pocit, že už se mnohokrát v historii pokoušeli různí panovníci o pevný politický řád. Jediné místo kde to snad šlo, byla Utopie, kterou si vysnil Thomas More, středověký filosof. Dále se o něj pokoušeli komunisté, nebo se nám to spíše snažili namluvit, že to tak jednou bude, že jedině komunismus udělá všechny lidi sobě rovné, že nastolí pevný řád. Ne, touto cestou k vysvětlení si pevného řádu se desatero jistě nevydává. Jde určitě o pevný řád v životě. Například úplná rodina. Vychovávat v ní děti, nechat je vzdělávat se, vypěstovat v nich morální zásady, připravit je k životu na zemi. Vlastně jde o dokonalý model rodiny a všichni lidé by se k němu měli přiblížit. Tak si představuji jednu možnost, jak si vysvětli pevný řád.

Přikázání druhé: TOLERANCE

Toto přikázání mě znejistilo, protože mám pocit, že už tolerance ve společnosti umírá. Nejen ve společnosti, ale i jeden člověk k druhému přestává být tolerantní. Pod tolerancí si představuji, že si k sobě najdou lidé cestu i přes některé rozpory a formou dialogu své problémy vyřeší. Jenomže stačí, aby se jeden z lidí nechtěl domluvit, a tolerance jde stranou. Dokonce se může tolerance obrátit v nevyhlášenou válku. Fenoménem doby je, že kdo je až příliš tolerantní je bit. Ten kdo je nekompromisní a vyzná se v džungli nástrah kolem nás, má navrch. Tolerance je podle mě jednou z vlastností empatie a lidé se stále více zabývají jenom sami sebou a tuto schopnost ztrácejí. Jak mohu být tolerantní, když pro druhé nemám ve své hlavě prostor?

Přikázání třetí: ÚCTA A ODPOVĚDNOST

Je stále těžší se osobně vyjádřit k dalším bodům desatera, když kolem sebe vidím, jak moc z něj lidem chybí. Úcta? Popíši, jak mě učili k úctě. Když jsem byl mlád, říkali mě, abych byl uctivý ke starším lidem. Nejen uctivý, ale i slušný a pomáhal jim, když to bude v mých silách. V porovnání s dneškem je starý člověk většině mladých lidí na obtíž. I když je to paradoxní jev. Téměř každý má rád své prarodiče, tedy babičku s dědečkem. Ale ostatní staří lidé jsou pro ně jenom důchodci, co někde překážejí. Jsem potom jiný že jsem ke stáří uctivý? Jistěže ne! Vím, že jednou budu taky mít věk, kdy budu všem na obtíž? To jsou překrásné vyhlídky. Už aby byl Mars obyvatelný, abych se tam na stáří mohl nastěhovat a nezavazel tady. Když připojím k úctě zodpovědnost, znovu se dostávám do slepé uličky. Spousta lidí je nezodpovědných sami k sobě, natož aby byli zodpovědní k jiným lidem, jejich věcem, k práci.

Přikázání čtvrté: KULTIVOVANOST A KULTURNOST

Toto desatero se pohybuje téměř na hranici opravdu ideální světa a zavání to pro mě spíše nádechem fanatického sektářství. Každý z těchto bodů obsahuje vlastnosti, které by měl mít člověk automaticky, a mezitím budeme rádi, když se nám povede dodržovat alespoň některé z nich. Přinutit člověka ke kultivovanosti si dovedu představit, ale co kulturnost? Kulturní člověk dneska vypadá více jako někdo z jiné dimenze. Necháváme se strhnout vulgárností okolního světa. Být kultivovaný není momentálně in, člověk by byl mnoha lidem pro smích, hlavně těm mladým. Z kulturností bych viděl malinko větší problém, protože se stejně jako kultivovanost prostě nenosí. Mezi lidmi koluje pravidlo, že kdo je slušný, nic nezíská a že vydělat peníze, prosadit se v politice apod. může jenom člověk, který postrádá téměř vše, co je obsaženo v tomto desateru.

Přikázání páté: PRÁCE A VZDĚLANOST

Pracovat? Určitě ano. Většina lidí nemá problém podle mě pracovat. Chuť do práce jim bere pouze nastavený systém odměňování. Chování zaměstnavatelů na našem trhu mě za dvacet let mého života ukázal, že člověk má hodnotu identifikačního čísla a ve společnostech či firmách kde to tak není je jako šafránu. Možná se mýlím a měl jsem jenom smůlu, že jsem na takové dost často nenarazil. Pro mě naštěstí to nikdy nebyl problém, jelikož dodržuji toto páté desatero nejpevněji z těch dosavadně popsaných. Totiž, že se neustále vzdělávám. Nenechal jsem svůj život pouze v rukách státu, který mi nabídl vzdělání v letech povinných a v letech kdy je optimální studovat. V každém zaměstnání jsem se snažil získat nové znalosti návštěvami knihoven, přednášek či posloucháním zkušenějších lidí a musím dodat, že na neustálém se zdokonalování vědomostí jsem i malinko závislý. Uznávám, že každý nedostane příležitost dělat v životě to, co by chtěl, ale když dám své práci ještě něco navíc, nemůžu se potom v životě ztratit.

Přikázání šesté: SOLIDARITA A LÁSKA

Solidarita, pokaždé když je nejvíce slyšet toto slovo, je spojeno s nějakou pohromou v zemi, ať se jedná o povodně či sesuvy půdy apod. Do doby než nastanou tyto těžké chvíle pro lidstvo nepříjemné, tak se se solidaritou moc nesetkáváme. Možná tak v blízkém kruhu rodinném nebo přátel. Jinak je téměř každému lhostejné jak si kdo nevede v životě, protože když si vede, je o něm zájem minimálně při pomluvách vyplývajících ze závisti. Ze závisti vyplývá až chorobná nesnášenlivost směřující k nenávisti. To rovnou nabourává bod lásky, která, ta opravdová začíná být opravdu vzácná. Láska, těžko definovatelný stav, který dokáže v lidském organismu rozpohybovat nevídané procesy. Dokáže člověka vytáhnout z bahna všedních dní a inspirovat třeba k pohnutím celého světa. Jenomže jak se lidstvo vyvíjí, vyvíjí se i láska a v nekonečném shonu současnosti se z ní stává pouze prázdné slovo. Říci miluji tě a myslet, cítit a prožívat ji bývá často řečeno automaticky, spíše jako přísaha než cit.

Přikázání sedmé: ÚSMĚVNÝ HUMOR A OPTIMISMUS

Tato část desatera je mi nejbližší. Každý z nás má minimálně jednoho známého který je optimistou a zároveň umí pobavit někdy až k totálním výbuchům smíchu. Většinou nám připadá, že takový člověk je bezstarostný a říkáme o něm, že je v pohodě a neřešíme jej, protože je pro nás prostě pohodlnější mít jej takto zaškatulkovaného. Humor a pozitivita se od něj začnou očekávat naprosto automaticky, a když takovému člověku dojde humor, neumíme mu podat pomocnou ruku, v horším případě ani nechceme. Máme pocit, že se z toho dostane sám. Opak bývá pravdou. Takovýto pohodář potřebuje taky někdy řešit svízelné situace, které nabízí život a pomocná ruka by se mu občas také hodila. A v ostatních lidech v dnešní době spíše převládá vztek a negativita než cokoliv spojené s tímto bodem desatera.

Přikázání osmé: ČISTOTA A POŘÁDEK

Toto je přímo bod, který mě nadzvedává ze židle a nemám při něm sám až tak čisté svědomí. Nedávno jsem o tom chtěl napsat článek, jak si vzájemně zhoršujeme prostředí, ve kterém se pohybujeme společně. Stačí se porozhlédnout ve svém nejbližším okolí a udělat si obrázek. Zajímavé  na pořádku a čistotě je, že ve svém vlastním domovu má naprostá většina lidí uklizeno a dodržují pravidelnou hygienu, ale jak se dostanou do jiného prostředí, okamžitě jako by se jim přepnul režim domácích zásad a se všemi je náhle konec. Odhazujeme papírky a nedopalky okolo chodníků. Z aut pohybujících se po dálnicích vylétávají objemné a těžko rozkladatelné plastové lahve zcela bez zábran. Do řeky se toho taky hodně vejde. A tak se aplikuje toto osmé přikázání pouze na věci, které vlastníme. Ostatní nás prostě nezajímají. A čistota? Nejvíce mě baví přetvářivá čistota. Například když máme významnou schůzku s protějškem, hlavně tedy muži, vydrhneme se, oholíme, navoníme a dokazujeme, jak jsme čistotní a až po pár měsících teprve ukazujeme svou pravou tvář. Jsme zarostlí a myjeme se méně apod.

Přikázání deváté: PÉČE O ZDRAVÍ

Na našem zdravotním stavu v této zemi je vidět nejlépe jak pečujeme o své zdraví. Není to jenom o nutnosti za každou cenu chodit minimálně obden cvičit, i když pohyb je člověku přirozený, zastavit znamená smrt nebo její přiblížení. Nemáme vypěstované návyky jak o sebe dbát. Po dlouhá léta dětství, když se o nás staraly maminky a tatínkové jsme nemuseli sami řešit co jíst, kdy sportovat, kdy a kolik hodin spát a pokud to dělali dostatečně zodpovědně, vyslaly nás do světa jakžtakž zdravotně zdatně vybavené. Nepočítám do této kategorie lidi, kteří své zdraví ovlivnit nemohli a mají trvalé zdravotní potíže bez vlastního zavinění. Potom nadejde čas, kdy se o sebe musíme postarat až na výjimky sami, a přestaneme dodržovat vše, co bylo v naší výchově samozřejmé, a začínáme vlastní revoltu s pocitem nadcházející svobody, kdy už nám nikdo nebude říkat, co smíme a co bychom neměli. Většina lidí začne péči o své zdraví zanedbávat a uvědomění přijde až většinou tehdy, kdy náprava bývá mnohem těžší, zdali vůbec možná.

Přikázání desáté: OBDIV K PŘÍRODĚ

Bod poslední nejsem schopen jakkoliv obhájit. Téma přírody samo o sobě je velmi smutné. Souvisí to samozřejmě s člověkem, jelikož ten dokázal za posledních pár století zničit více, než bylo vytvořeno za miliony a miliardy let. Na jedné straně chápu, že je velmi obtížné uživit celou planetu a přitom nepoškodit přírodu, ale na světě se to děje způsobem, který nutně dojde svého konce, nebo přijde nový začátek.

Amen