Chtěla si u mě objednat vlastní smrt.

V mém věku bych považoval, že už mě nemůže nic překvapit, jenomže občas jsem spíše více šokovaný, než překvapený. A můžou za to i příběhy, které by se vlezly i do statusu na Facebooku.  

Není to ani tak dlouho, co jsem se procházel městem a zařizoval si různé administrativní záležitosti. Vše tak nějak dobře plynulo, až mě v poledne napadlo zajít někam v klídku posedět a dát si oběd. Samozřejmě je dobré, když je ta možnost, zajít někam, kde můžete ovlivnit nabídku nabízených jídel. Kde se dodržuje, že zákazník je náš pán a připraví vám i jídlo mimo předepsaný jídelní lístek.

Chutné jídlo není předmětem mého textu. Vrátím se k podstatě. K podstatě, která i otrlého člověka jako sem já, donutila dlouhé hodiny přemýšlet o stavu myšlení některých lidí ve společnosti. Už jenom ta vzpomínka, i po mnoha měsících, mě stále vykolejuje z klidu.

Takže si takto dojdu do restaurace, s myšlenkami jaké jídlo bych si asi tak mohl dát. Pozdravím obsluhu a hned, ještě ve stoje požádám o jídelní lístek. My hladovci nejsme moc trpělivý čekat, než za námi obsluha přijde s nabídkou

V momentě, kdy jsem otevíral menu, mi z nenadání obsluha položila podivnou otázku. Jako bych byl nějaký mafián nebo kdo? Zda neznám nějakého nájemného vraha. Zprvu jsem to považoval za drsný vtípek a podle toho vyzněla moje reakce, když jsem suše podotknul, že tu dotyčnou osobu asi někdo pěkně naštval, když jej chce dokonce i zabít. Obsluhující mě těžce zarazila svou odpovědí, že by si chtěla najmout někoho na sebe, že nemá odvahu se sama zabít.

Po chvilce ticha, kdy jsem stravoval tuto informaci, jsem se jí zeptal, co to je za divné řeči, načež mě docela jasně a systematicky začala přesvědčovat, že to myslí vážně a jestli nevím kolik taková smrt stojí a zda bych to uměl zařídit. S odstupem čas vím, že jsem plácnul totální hovadinu a řekl jí, že ať mi dá dvě sta tisíc a že někoho seženu. Myslel jsem to spíše tak, že tak vysokou částku nemá a tím pádem bude dlouho živá.

Sednul jsem si do boxu, objednal si jídlo, pojedl a nakonec dal kávu. A sledoval po celou dobu dotyčnou postavu, přitom si všímal, že se v jejích očích odrážela nějaká deprese, nebo jí podobný stav. Během celé doby mého pobytu v té restauraci mě tížilo, jak dementně dokážu zareagovat, když myslím jenom na jídlo, vlastně jenom na uspokojení mé momentální potřeby.

Na odchodu jsem se pokusil celou věc nějak napravit a hledal správná slova k povzbuzení k jejímu dalšímu životu a bohužel mě nic chytrého nenapadlo. Nakonec jsem si řekl, že je lepší už raději nic neříkat, než abych to náhodou udělal ještě horší. Samozřejmě jsem ji nezapomněl říci, že žádné zabijáky neznám a doufám, že nikdy žádného z nich, kromě profesionálů, jako například vojáků, nikdy nepoznám.

Osoba, jenž mě tenkrát požádala, o tuto neobvyklou pomoc, je stále na živu a dodnes mám kvůli ní v hlavě nezodpovězenou otázku, jak moc to myslela vážně, nebo zda šlo pouze o její momentální velmi podivný stav. Odvahu, se jí na to zeptat prostě nemám, ale pokaždé když se na ni podívám, okamžitě si vzpomenu, oč mě tenkrát požádala.