V americkém Kongresu řekl Václav Havel v roce 1990: „Převratné změny nám umožní (…) vstoupit konečně do éry multipolarity. Totiž do éry, v níž budou všichni – velcí i malí – bývalí otroci i bývalí páni –
tvořit to, co váš velký prezident Abraham Lincoln nazval The Family of Man. Umíte si představit, jakou úlevu by to přineslo té části světa, která se – ačkoli největší – z jakýchsi důvodů nazývá třetí?“ Američtí politici mu tehdy tleskali.
(Úvodem lehké upozornění: Tento blog není pro rychločtenáře a může vyvolávat i cosi jako ,,nápor na bednu", ač asi jak u koho.)
Zhroucení politické komunikace
Dvě události strhují do katastrofy světový řád přibližně od roku 2008. Zaprvé, díky ekonomickému úspěchu Číny (její podíl na světovém HDP přesáhl patnáct procent), nesrovnatelnému s ničím v minulosti, získal prostor laciné práce, na který západní ekonomická a politická moc Čínu zredukovala, politickou subjektivitu. Ukázalo se, že globalizace v sobě obsahuje výjimečný emancipační potenciál.
Třetí svět má svou první velmoc, ale vlomení se Číny do klubového statku jménem světový ekonomický řád otevřelo Thúkydidovu past – situaci, kdy se upadající mocnost snaží zastavit mocnost nastupující všemi způsoby, včetně hrozby války. Zabije starý nebo nový hegemon v globalizaci její emancipační potenciál a stane se jejím jediným pánem?
Druhou událostí je americký projekt proměnit prchavý unipolární okamžik po pádu SSSR v unipolární éru západní hegemonie nad světem. To vyvolává nepřátelské reakce a ty vedou k dalšímu upevňování unipolární vize světa (říká se tomu sebenaplňující se proroctví).
V roce 2010 pochodují na Rudém náměstí v Moskvě Američané, Francouzi, Britové i Poláci při oslavě výročí společného vítězství nad nacismem; v tomtéž roce Putin, tehdy v roli premiéra, předává Polákům dokumenty ke Katyni, Associated Press ho zvěčnil klečícího u památníku zavražděných Poláků, Rusko přiznává svou vinu v plném rozsahu; ruská televize vysílá v hlavním vysílacím čase Wajdův snímek Katyň a Medveděv, tehdy v roli prezidenta, vyjadřuje naději, že vinu za tento strašný zločin Poláci nepřipíšou ruskému lidu jako celku.
Po dlouhou dobu bylo Rusko partnerem v budování postbipolárního světového řádu: umožnilo sjednocení Německa (Britové, Francouzi i Italové se toho báli), připustilo s rozpaky i bombardování Jugoslávie, (polo)mlčelo k invazi do Iráku, a vtrhnutí do Afghánistánu dokonce logisticky podpořilo. Po roce 2010, především v obratovém roce 2013, se ale z partnera budování postbipolárního světa stalo nepřítelem, proti němuž se nový řád buduje.
Projekt unipolárního světa, zaštítěný heslem „politika lidských práv“, je příznakem varianty této poruchy – unipolární euforie: pohled do filtry vylepšené tváře Západu vyvolává euforii, megalomanské pojetí vlastní role ve světovém řádu, které ztěžuje porozumění jiným civilizacím a oslabuje schopnost předcházet katastrofám.
Filtry, které zkrášlují tvář Západu, jsou tři: agresivní synchronizace ekonomicko-politických dějin, Talmonovo sofisma a interpretace totalitarismu jako nového fenoménu, vneseného do západních dějin komunismem a nacismem (dvěma podobami téhož politického systému).
Talmonovo sofisma je formule označující morální soud, který srovnává reálný výkon moci v neliberálních systémech s deklarovanými principy liberálních demokracií (historik J. L. Talmon tak definuje rozdíl mezi demokracií totalitní a liberální).
Deklarované principy Stalinovy ústavy jsou stejně liberální jako ústavy západních států, v realitě sovětského Ruska ale nikdo na svá ústavní práva nedosáhl. Totéž však v nějaké míře platí i o Západu: reálný výkon moci i tu bývá často v radikálním rozporu s deklarovanými principy.
Základní principy totalitní vlády včetně koncentračních táborů patřily k Západu dávno před komunismem i nacismem, vládlo se tak ale jen v koloniích. Teprve přestěhování totalitní moci do Evropy vyvolalo šok, který slovo totalitarismus vyjadřuje.
„Rozhořčení nad spáchanými ukrutnostmi je tím menší, čím méně se postižení podobají ,,normálním“ lidem, čím jsou tmavovlasejší, špinavější, čím více se podobají přivandrovalcům. (…) Mocní vnímají jako člověka jedině svůj vlastní zrcadlový obraz, místo aby vnímali jako lidské právě to, co je odlišné.“
Naše nelidskost
Co je to nelidskost? Má mnoho podob, ale vždy znamená připsat jedné skupině lidí (národní, etnické, rasové, politické) esenci, kterou nemohou změnit, ať mluví nebo jednají jakkoli (například „bývalý komunista je jako bývalý černoch“); chybí jim tak motivace ke změně chování, ve společnosti vládne heslo „lotr zůstává lotrem“.
Když se na předpokladu, že lidé mají nezměnitelné esence, začne organizovat stát, veřejný prostor a mezinárodní komunikace, přijde katastrofa. Putin klečící u pomníku zavražděných v Katyni v roce 2010 neměl jinou esenci než Putin velící devastovat Ukrajinu v roce 2022, rozdíl mezi těmi dvěma Putiny je dán patologickým systémem mezinárodní komunikace, který se postupně ustavoval po konci bipolarismu. Východiskem k jeho překonání je pohled všech účastníků do vlastní nefiltrované tváře.
To platí jak o Západu, starém hegemonovi, tak o krachujícím Rusku i nastupujícím hegemonovi – Číně.
Nesmíme obětovat ekonomickému pragmatismu hodnoty, „na kterých Evropa stála a má stát (…), lidská práva, svoboda, demokracie“. To je ale jen filtrovaná tvář Západu; ten se ve skutečnosti zformoval v řadě vzájemně se podmiňujících masakrů, zarámovaných do dějinotvorných protipojmů jako křesťan – pohan, barbarství – civilizace, pokrok – zaostalost, svobodný svět – nesvobodný svět nebo demokracie – totalitarismus. Ale také v zatvrzelém vzdoru proti krutému protipojmosloví, co ty masakry ospravedlňovalo !
Svrchovanost všech velmocí je založena na „podmíněném“ masakru lidstva: když jedna velmoc překročí nějakou červenou linii, stanovenou jinou velmocí, bude zničeno lidstvo i se svou planetou v nukleárním holocaustu. Prapůvodní odkaz „hodnot, na nichž Západ stojí“ na genocidu (už staří Athéňané vyhladili z politických důvodů obyvatele ostrova Mélos), je klíčem k jeho dramatickým dějinám: naše „pravda“ ospravedlňuje genocidu.
Po konci studené války se Západ pokusil osvobodit od euforie, kterou v něm vyvolává pohled do vlastní filtrované tváře, přijmout zodpovědnost za fungování.
„Zatímco Západ řešil sám sebe (…), zcela vážně se věnoval genderové vyváženosti, zaváděl nebinární toalety a upjatě řešil budoucí zelený úděl, tak u hranic naší civilizace dozrál do plné psychopatické síly novodobý Hitler“.
Od svých řeckých počátků charakterizuje Západ rozpor mezi normou a realitou. Křesťanství například vyhlásilo rovnost lidí ve světě, v němž ale existovalo otroctví. Důsledkem bylo přetížení západní kultury a její „uvržení do kritické sebereflexe“: Západ se stal „matkou všech revolucí“.
A právě vědomí rozporu mezi normou a realitou z nás dělá Západ, civilizaci, jejíž nárok na univerzální platnost je legitimní pouze v té míře, v níž se vykupuje schopností „řešit sama sebe“ radikálněji a kritičtěji než jakákoli jiná.
Interpretaci „šílenství“ nazýváme antiesencialistickou. Z člověka nedělá šílence nějaká patologická esence uvnitř něho, ale vztahy mezi lidmi, kteří se navzájem vmanipulují do situací neřešitelných jinak než útěkem do šílenství nebo násilí. V otevřeném, neautoritativním prostředí je možné metakomunikovat (komunikovat o krizích v naší komunikaci), a tak prolomit klec unipolarismu; když se ale o rozporech komunikace komunikovat nesmí či neumí, nezbývá než se odstřihnout od reality, nebo se stát násilníky.
clanky.kecteni.cz/...porucha-esej...belohradskeho
(Václav Bělohradský (* 17. ledna 1944 Praha) je český filosof a sociolog, žijící od roku 1970 v Itálii a působící od roku 1989 též v Česku. Je řazen k postmoderním myslitelům a tzv. autentickým žákům Jana Patočky.)
