Tak jsme si nedávno fňukli nad tím, že se náš přeshraniční soused urazil a vynutil si stažení spotu ze série reklamní kampaně jednoho z mobilních operátorů. Pár dní se o tom hodně mluvilo - někdo souhlasně, někdo nechápavě. Každopádně mnozí z nás se u reklamy dost pobavili a po jejím stažení si jí ještě o to víc začali vyhledávat na internetu. A protože jsem jen prostý uživatel médií, marně hledám smysl - z televize staženo, z internetu ne?
Ve stejnou dobu ale běží televizní reklama, která zřejmě nikoho neuráží, neprovokuje, neštve, nepohoršuje, nepobuřuje, ale v mé hlavě vyvolává velký zmatek a vztek a z úst zcela nekontrolovatelně vypouští něco o tom, že to si snad dělají p.… Kde tentokrát jsou ty dlouhé prsty Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nebo jiné z podobných institucí? Schovaly se do pěsti a rozevřou se opět až nad mnohými malichernostmi, nad kterými by se mnozí z nás ani nepozastavili? Proč? Protože tohle opravdu nikomu nevadí? Protože velké žluté M si reklamu zaplatil? Protože na reklamu s dětmi každý zabere? A tato „protože“ vážně stačí?
Tatínek vyzvedne holčičku po vyučování ze školy (zrovna se přistěhovali), odpoledne se rozhodnou strávit na hřišti - ajéjé klouzačka je krátká. Střih, záběr z jiného hřiště, kde tatínek vesele skáče panáka - holčičce se ale skákat nechce. Na poníkovi to taky není ono a kino? No to už vůbec ne. Smutně, otráveně a znuděně se plouží ulicí, když najednou otec v dálce něco vidí. Že by světýlko? Ale místo chaloupky z perníku je to reklamní neonové žluté písmeno M. No a páni, tohle je ono. Záchrana. Ve tváři holčičky (tím pádem i tatínka) se najednou objeví úsměv a spokojenost, a smutnou náladu vystřídají legrácky a žertíky. No a my na závěr reklamy spatříme uprostřed obrazovky titulek: „S Vámi. Kdykoliv.“
Cože? Kdykoliv? Jakože kdykoliv? To nemůžou přece myslet vážně? To teď vyměníme odpoledne plné her za happy meal?
Vždycky jsem si pana Mc´Donalda představovala jako pana Duncana, majitele hračkářství z filmu Sám doma II. Pán s bílými vlasy, laskavý, vlídný, hodný a milý, a to především k dětem. Životním mottem pana Duncana bylo jistě něco ve smyslu vše pro šťastné děti. Zdá se ale, že pan Mc´Donald má trochu úchylnou představu o šťastném dítěti. Nehledě na to, že rodič (natož šťastný) už ho nezajímá vůbec. Takže díky, fakt díky pane hloupý hamburgere.
