Když si holčička zkouší čubčí pantoflíčky a další podobná „když“…

Tak už zase? Už zase je tu konec roku? A já se počtvrté loučím s končícím rokem takhle. V roce 12 jsem bilancovala, v roce 13 jsem byla smutná, v roce 14 šťastná a v roce 15? V roce 15 jsem se nestačila divit, smát a dojímat.

A to hned dvakrát...

Divím se třeba, když:

když si vzpomenu, že ani jako malá a ani dnes bych svojí mamince nikdy neřekla „mámo“. A teď se mi zdá slovo máma to nejkrásnější slovo na světě. Co na tom, že daleko dřív už byli osloveni všichni z rodiny, dokonce i ho--o dokázala holčička zopakovat dřív, než vyslovit máma. Ale já teď čekám ještě jednou a klidně si zase počkám a stoupnu si do fronty za tátu, babi, dědu, tetu, hafíky i to (zopakované) ho--o…

když chlapeček žmoulá, žužlá, muchlá a trhá mojí milovanou sbírku časopisů o bydlení, které do té doby neměly ohnutý ani jeden růžek. A mně to zase tak moc nevadí…

když zjistím, že si dokážu kleknout ve svých hodobožových džínách už téměř kdekoli, protože převléci počurané dítě jde vkleče mnohem, mnohem snadněji…

Směju se třeba, když:

když se nám k holčičce narodil ještě chlapeček, barman Mára, který má dvojčata, říká mýmu Honzovi „tak kámo, teď už se sám ani nevys---š“…

když si holčička zkouší moje čubčí pantoflíčky (jak je nazvala ´teta´ Klára), já se jí snažím přemluvit, aby se na chvíli zastavila, že jí vyfotím a mezitím se chlapeček přikryje plným odpadkovým košem…

když čekám s holčičkou ve frontě na záchod a do řeči se s námi dá sedmiletá holčička, která se na závěr zcela bezelstně zeptá "a vy jste její maminka nebo babička?"…

když holčička dělá chlapečkovi culíky a protože to z jeho vlásků samozřejmě nejde, významně zvedne prstík, řekne „počkeeej“, vytáhne z šuplíku mojí podprsenku, kterou si podivně omotá kolem tělíčka a pokračuje v pokusu o culíky jakoby nic…

Dojímám se třeba, když:

když při přebalování chlapečka listuje holčička knihou o Vojtovi Dykovi a ukazuje chlapečkovi každou fotografii z knihy a říká „koukej Hají, Gotaj“… (holčička říká bráškovi Hají a Gotaj je zřejmě Vojta)

když si holčička vyskládá do postele všechny hajánky (přes šprušle postýlky čmajzne i ty bráškovo), asi 5 knížek (4x karkulka a vlk, 1x víly) maňásky vlka a karkulky, všechny svoje nány, kabelku od Ježíška, hrnečky s (jako) kávou a 3 nafukovací balónky…

když holčička běží po bytě a najednou si vzpomene, že musí dát bráškovi pusu…

když se děti dívají na pohádku a drží se u toho za ruce...

když pocítím, že to maximum lásky, které jsem dávala, vlastně ještě žádné maximum nebylo, protože kapacita se dala ještě zdvojnásobit… 

a když, a když, a když...

Ano já vím, že každá máma má těchto svých soukromých „když…“ nespočet a nespočet a proto nám všem, kterým někdo říká mámo přeji, abychom si každé z těch „když…“ dokázaly pamatovat.

A i na poslední den roku mi děti přichystaly okamžik, kterému se divím, kterému se směju a nad kterým se dojímám. Holčička seděla na záchodě, a když dočůrala, hlasitě zakřičela „čůala“. Chlapeček jí (za její výkon) vesele zatleskal a ona… Ona se uklonila.

A já se také ukláním a klaním čisté dětské duši a nám všem přeji, abychom takovou čistou duši v sobě dokázali najít alespoň… alespoň 365x v tom roce 16.