Věřit, čekat a doufat...

Moje letošní přání do nového roku dlouho začínalo tak, jak jich začíná velká většina. „Tak už zase, zase je tu konec roku a začíná rok nový, zase jsme na začátku, co nás asi čeká...“ Ale dál nic. 

Dlouho jsem přemýšlela jak to, co chci říci, říci co nejvíc hezky. A jak už to tak bývá, přišlo to samo a úplně lehce. Své přání jsem nakonec nechala až na tříkrálový svátek. Za prvé proto, že jsem to tak úplně nestihla napsat a také proto, že symbolika tří se tu tak nějak promítá. Moje letošní přání je totiž přání tří. Tří inspirací, tří myšlenek, tří lidí, tří stavů duše a srdce...

Inspirovaly mě myšlenky, které ke mně přišly až v posledních pár dnech roku 2016 úplnou náhodou. Myšlenky tří lidí, které si tak trochu půjčuji...

Prvním z nich byl tatínek mojí nejlepší kamarádky. Přáli jsme si do Nového roku a on říkal, tak ať Ti ty děti rostou a já na to, že to by ani tak rychle nemusely a on dobře, tak třeba ať nezlobí a já na to, že vlastně zase tolik nezlobí a on se podíval a s takovou nefalšovanou životní moudrostí říká: „No ono to nejdůležitější je vlastně na těch dětech - aby přežily výchovu svých rodičů“. Takže já věřím ve svou výchovu, čekám (a těším se), co z mých dětí vyroste a doufám, že ty moje děti právě tu mojí výchovu ve zdraví přežijí.

Dalším momentem, který se mě tak nějak dotkl byl příspěvek, který jsem zaznamenala v souvislosti s vyjádřením lítosti nad nečekaným úmrtím George Michaela. Psalo se tam mimo jiné, že jsou chvíle, kdy je člověku za vlastní pohodu trapně. A protože jsem to v tu chvíli cítila tak nějak stejně, věřím, že nic se neděje jen tak, čekám na to hezké nečekané a doufám, že nám v tomto roce nebude muset být trapně za vlastní pohodu.
 

A tou třetí inspirací byl rozhovor se spisovatelkou Terezou Boučkovou, který jsem si s velkým zájmem vyslechla. Její knihy přináší ta nejcitlivější a velmi osobní témata, svým způsobem plná smutku a lidského utrpení. Tématem právě tohoto rozhovoru byly samozřejmě její knihy a především ta poslední - Život je nádherný. V závěru rozhovoru zaznělo: „Já úplně nevím, jestli utrpení má nějaký smysl. Ale život nádherný je a to že s tím životem můžeme něco udělat je přímo nádherný a kdyby k tomu nebyl ten smutek, tak si možná tu nádheru ani neuvědomíme.“ Takže já věřím, že život je nádherný, čekám co všechno nám ten nádherný život přinese a (stále) doufám v zázrak(y).  

A pokud je ve Vašem srdci bolest, o které si myslíte, že se snad ani nedá unést a ve Vaší duši strach o někoho velmi milovaného, nikdy neztrácejte svou víru, trpělivost a naději, protože věřit, čekat a doufat prostě má smysl... 

Nám všem jen to dobré.