Protestní hladovka za návrat nedělního oběda

Byla neděle a já měla volno. Od všeho – od práce (ne, že by žádná nebyla, ale tohle volno jsme si tak trochu udělala sama) od povinností (v neděli se mi nechce ničemu říkat povinnost a co se tak tváří, tak prostě nechám na pondělí), od muže (na týden pracovně odjel) – a tím pádem i od vaření (vnímám to jako odměnu za mé dobré skutky vykonané v právě končícím týdnu).

Blížila se zima a mně chyběla šála a čepice, které se mi po loňské zimě podařilo naprosto vzorně uklidnit. Tak vzorně, že je nemůžu najít. Ale tahle volná neděle mohla pomoci mému, zimě vystavenému, krku s husí kůží. Drobné obchody se z ulic vytrácejí rychlostí světla a postupně krachují a kolekce Gacci, Oarmani a další podobné, které se dají sehnat v obchodech s vůní asijské rýže, raději s díky vynechám. Zato ale podstoupím jiné zlo, možná mnohem horší, než s křečovitým úsměvem přijmout lichotku “šuší paní, šuší“. Nákupní centrum, obchodní dům, fashion store, prostě obchoďák. A to v neděli. A to na konci listopadu. Sebevražedná kombinace pro většinu z nás.

Už daleko před parkovištěm se štosují auta a já se zběsile otáčím, kudy bych vzala roha – šála, nešála. Už to nejde. Je pozdě. Z dálky na nás na všechny problikává zlatý světelný vodopád a obrovský Santa Claus (Ježíšku, proč nemáš nějakou konkrétní podobu?) nás zdraví z prostoru nad vchodem, který je v permanentním režimu zavři – otevři, zavři - otevři. Parkuji na místě dostatečně vzdáleném, ale ani tady už nestojím sama (ještě před měsícem bylo tohle místo pro všechny příliš daleko na to, aby došli pěšky). Od auta mířím se sklopenou hlavou a výrazem masového vraha rovnou ke vchodu. Jediné co mi dodává sílu je touha po teploučké šále a čepici. Obchod je naštěstí hned vedle hlavního vchodu a nemusím se tedy proplétat mezi „nákupčehokolichtivými“ zákazníky. Koupit šálu a čepici zvládnu bez problému (tady rozhodně vím, co chci). Nasazuji tempo závodní kobyly a prchám k cíli do bezpečné zóny mého auta. Při zaseknutí se dveří u východu (zřejmě jsem svou rychlostí totálně zblbla fotobuňku, která vůbec nestihla pobrat mou siluetu) se mi ale najednou zdá, že mám vlastně trochu hlad. Vždyť se mi vyhnulo to nedělní vaření. Hlavou mi problikává červeno-zelené ano-ne, ano-ne, ano-ne po jednotlivých písmenkách jako když jsme se na táboře dorozumívali morseovkou. Nakonec akát – nástup – ó, náš pán (.-/-./---) skutečně vítězí. Propadám zoufalství nad sebe samou, ale hlad, který se dostavil teprve před chvílí, je najednou silnější než já. Bezmyšlenkovitě si vybírám restauraci, která je první na dosah. A pokud v tuto chvíli uvádím slovo restaurace, tak obelhávám sama sebe. Jedná se spíš o pultovní rychloprodej tradičních českých jídel, ale v případě omáček, knedlíků, moravských vrabců a plněných knedlíků s cibulkou je asi nesmysl použít to trendy sousloví fast food.

Vybrala jsem si z nepřeberného množství jídel a po té, co mě obsluhující za pultem vyzvala hlasem naprogramované figuríny, stejně jako všechny zákazníky přede mnou: „…a paní si dá?“ (hergot, že bych už vážně nevypadala jako slečna?), jsem špitla svoje přání. Odpočítala jsem stravenky v hodnotě 20,- Kč a s jídlem si sedla k nejvíc zapadlému stolu, zády k hlavní komunikační chodbě obchodního domu. Vzpomněla jsem si na Jacka Nicholsona z filmu „Lepší už to nebude“ a toužila po vlastním plastovém příboru nebo alespoň po vlídné tváři Helen Hunt.

V tu chvíli se ale čas zastavil. A já s ním. Začala jsem se pomalu rozhlížet po lidech, kteří seděli u stolů a stáli ve frontě u pultu.  A k mému překvapení – tu byli všichni. Byly tu celé rodiny s dětmi, byly tu páry partnerské či manželské, byly tu babičky s vnoučaty, byli tu samotní chlápci v montérkách, byly tu kamarádky různého věku, které si spolu zašly na oběd, byli tu kravaťáci v saku a dokonce tu byli i týpci s vyžehlenými vlasy ve žlutých tričkách z vedlejší restaurace Panda. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na svou babičku s dědou.

Moje babička vaří každou neděli hovězí vývar. A když říkám každou neděli, myslím každou neděli. Nedávnou jsem se jí ptala, jestli měli s dědou nějakou neděli bez vývaru. Řekla mi, že nikdy. Nikdy, chápete to? Nikdy od doby, kterou nedokážu s určitostí datovat (ale s naprostou určitostí jsem ještě nebyla na světě). Prostě nikdy. Nedělní oběd znamená hovězí vývar, domácí nudle, hlavní jídlo (každou neděli jiné), káva a zákusek (nebo aspoň sušenka). Pro ně neexistuje jiná varianta nedělního obědu. A já toho byla dlouhé roky samozřejmou součástí. Bylo naprosto automatické, že v neděli jsme se sešli u babičky a u dědy na oběd. A to i v období, kdy se můj život točil jen kolem propařených pátků a sobot a v neděli jsem netoužila po ničem jiném, než se vyspat po těch dvou protančených a propitých nocích s kocovinou větší, než celý svět. A i tehdy bylo samozřejmé, že přece vstanu a půjdu k babičce a dědovi na nedělní oběd.

Ale tady to vypadalo, že nikdo z těch lidí necítí ani tu nejmenší potřebu trávit víkendový den společným nedělním obědem doma. Doma. Tam, kde máma vaří, děti a pes se jí motají pod nohama, táta celé dopoledne kutá něco ve sklepě nebo leští auto a v televizi běží nedělní dopolední program. Doma, tam kde se všichni sejdou u společného nedělního obědu. Křečovitě jsem svírala příbor a hlavou mi proběhla vzpomínka na každou z těch nedělí u babičky a u dědy. Hodila jsem příbor na talíř, ten odnesla do stojanu na špinavé nádobí, zamotala se do šály, narazila čepici a jela na to jediné možné místo.

Když se otevřely dveře, dýchlo na mě to, co z jiných dveří nikdy neucítím. Z žádných jiných dveří nikde na světě. Domov a pocit, že tady pro Vás vždycky bude nachystaná polévka. Vždycky, i když není neděle.

Takže majitelé obchoďákových jídelen a věhlasných "fást fůdů" mi odpustí, ale vyhlašuji protestní hladovku za návrat rodinného nedělního oběda.