Před nějakou dobou jsem na internetu zaznamenala (naprosto zásadní) informaci o novém vydání legendárního módního časopisu Elle. Šlo ale o jeho zahraniční verzi. Ta fantastická zpráva spočívala v tom, že se poprvé v historii objeví na titulní stránce muž. A jako ten vyvolený se na titulce Elle měl objevit David Beckham. Článek byl doplněný o ukázku několika málo fotografií - takový reprezentativní vzorek. Při zírání na monitor jsem zavřela pusu, až když mi slina ukápla na klávesnici a s návratem do reálného světa, jsem věděla, že ho musím mít za každou cenu. A to jsem ještě nevěděla, jak strašně moc se potvrdí právě to – „za každou cenu“.
V té souvislosti mě napadá, co všechno jsme vlastně ochotné kvůli nim udělat a od kdy vlastně ovlivňuje jejich přítomnost v našich životech naše konání a nutí nás dělat kvůli nim, řekněme, divné věci? Ten start našich partnerských vztahů bychom mohli zprůměrovat na věk třeba tak 15ti let? Každou naší holčičí, dívčí i ženskou životní etapu přece doprovází nějaký muž. Po ten čas, co je náš, pro něj platí jen to jediné označení: Muž mého života. Takový MMŽ. Některý vydrží měsíc (třeba ten v 15ti), jiný třeba 5 let (mohl by to být ten ve 21 letech) a ten poslední? Ten poslední vydrží snad už navždy. Ale pokaždé je to on. Je to ten pravý. Je to muž mého života. Je to MMŽ.
Vedle něj ale ještě spoluexistují další muži – muži mých snů. Těch už ale je, nebo může být mnohem více, než ten jeden a na rozdíl od něj se mohou velmi pružně měnit. Odcházet a přicházet a nejsou pro náš život tak důležití. Když jsou, tak jsou a když nejsou, tak prostě nejsou. A pokud se, milé dámy, muž vašeho života promítá i do vašich snů – máte vyhráno. Tedy spíš on má vyhráno. A mně nezbývá, než gratulovat. A to i sobě.
Muž mého života je MŮJ muž, to je jasné. A muži mých snů se nijak zásadně nemění, tedy alespoň někteří. Tak třeba…
...třeba Vojta Dyk. Protože jeho poslední koncert s B-Side Bandem byl neuvěřitelně kulturní, protože poskytuje inspirující rozhovory, protože se k tý Táně chová jako k bohyni a protože je tááák krásnej,
...třeba Bruce Willis. Protože dokáže zachránit celé spojené státy a zlikvidovat teroristy jen tak bosky a v bílém nátělníku a protože je tááák krásnej,
...a třeba David Beckham. Protože umí (asi) hrát fotbal a protože je tááák krásnej. Moment, fotbal? Co, fotbal? Jo, a je tááák krásnej.
A právě o tohoto slavného fotbalistu se nyní jedná.
Při každé mojí návštěvě Prahy se stavím v paláci knih Luxor a jako pokaždé i tentokrát jsem stála u pokladny s plnou náručí knih a v tom ho uviděla. V regálu za prodavačem se na mě uhrančivým pohledem díval David. Byl tu a já ho musela mít. A tady se vracíme k tomu mému, v tu chvíli ještě utajenému – „za každou cenu“. Při vyslovení ceny jsem naprázdno polkla a zděšení z té částky, která se pod svou tíhou jenom tak líně válela vzduchem, jsem profesionálně zamaskovala světáckým přikývnutím – něco jako: jasně, vždyť já vím. Věděli jste třeba, že zahraniční vydání Elle je u nás 3x dražší než to české? Požadovanou cenu jsem ale skutečně uhradila a časopis s krásnou tváří muže mých snů na titulní stránce jsem opatrně uložila do kabelky tak, aby se ani trochu nepokrčil a s pocitem, že jsem Victoria, jsem spokojeně kráčela Václavským náměstím.
I můj muž má samozřejmě ženu svého života a vedle MĚ jistě i ženy svých snů. Přemýšlím teď, které by to tak asi mohly být?
...třeba Pamela Anderson? Protože má tááák velká prsa?
...třeba slečna z titulní stránky posledního čísla Maximu? Protože má tááák miniaturní kalhotky?
...a třeba ta slečna z včerejšího beach volejbalu? Protože tááák roztomile říká „jejky“ a „ahojky“. Joo, a protože má tááák velká prsa a tááák miniaturní kalhotky?
Asi týden potom se na stánku objevilo české vydání časopisu Elle s historicky prvním mužem na titulní stránce za cenu 3x nižší, než jsem ho koupila já - a ještě s lakem na nehty.
