Červenec nás měl překvapit

V loňském roce jsem naprosto propadla kouzlu knih Paula Coelho. Miluju každý ze svých diářů a ten letošní je pro mne velkou inspirací právě proto, že myšlenky tohoto brazilského spisovatele ho celý provází. Každý měsíc je ve znamení jedné z 12ti emocí, nálad nebo lidských vlastností. A já se rozhodla se pro každou z nich nadchnout, nechat se jí inspirovat a ovlivnit, minimálně na jeden měsíc. Potkalo Vás v červenci nějaké překvapení nebo jste snad měli skvělou příležitost překvapit někoho Vy? Obě varianty jsou překvapivě skvělé a pro červenec jako stvořené.

Na téma překvapení mám velké nutkání podělit se o historku, jak mě můj muž, jako překvapení samozřejmě, pozval do Paříže, kde měl v plánu mě požádat o ruku, jako překvapení samozřejmě. Velké překvapení se konalo ale pouze pro ty, které se svým plánem spiklenecky seznámil před naším odjezdem, a to když jsem po návratu na jejich otázku: „Tak co?“ stroze odpovídala: „Tak nic.“ Tohle vyprávění si ale nechám na nějakou oslavu výročí naší svatby. K jeho překvapení jsme se ale později opravdu vzali (a šlo to i bez pařížských námluv).

Do mého slovníku tedy určitě nepatří to, co často slýchávám od jiných: „Mě už asi nic nepřekvapí“. Mě překvapuje něco neustále a nejvíc takové ty naprosto běžné, obyčejné věci. Naposledy třeba to, když jsem v „Jizvě na rtu“, kterou jsem slyšela už tolikrát, objevila opět a opět něco nového, něco moudrého a něco krásného. Slova, která mě vždy donutí se na moment zastavit a poklonit se genialitě slov pana Nohavici a hlavně si zkusit to moudro aplikovat na svůj život. K mému překvapení se mi to, myslím, někdy i podaří.

Velké překvapení jsem ale třeba způsobila i já, a to své finanční poradkyni, když mi na modelovém příkladu domečku, který je zřejmě používán při zaškolování nových uchazečů o zaměstnání snů (inzerátu ve znění výdělek až 50 000,- Kč se skutečně nedá odolat) předváděla mou finanční (ne)gramotnost. Po jednotlivých patrech jsme postupně finančně pokrývaly mé potřeby od těch existenčně nejnutnějších až po ty požitkářské (dle školícího modelu bych mohla bydlet na Bora Bora v těch rozkošných domečkách, co jsou postaveny přímo v oceánu každé léto). Po pomyslných schodech jsme konečně vystoupaly až pod střechu, kde se mělo skrývat těch víc než samozřejmých (a to minimálně) 200 000,- Kč pro případ „kdyby něco“. Podle mé finanční poradkyně je (pod tou střechou) má každý normální člověk. Těšit mě na tom může snad to, že mě tedy nejspíš považovala za normální. Překvapení jsem jí způsobila celkem 3x, protože tolikrát se mě zcela nevěřícně zeptala, jestli myslím vážně to, co už potřetí opakuji. Také Vás překvapím tím, že takovou sumu pro případ „kdyby něco“ u sebe pod střechou nenajdu?

Čert vem (ne)ušetřených x tisíc korun, protože to největší překvapení zažívám teď už několik měsíců každé ráno, když zjistím, že to nebyl jen sen a že z dětské postýlky mě tím nejupřímnějším a nejkrásnějším úsměvem opravdu vítá naše holčička. A každý večer, když mohu s čistým svědomím ukončit další den, kdy jsem zase (jak si myslím) byla dobrou mámou a všechno zvládla.

Překvapení jsou hrozně fajn a hlavně ta, která můžeme vymyslet, připravit a zrealizovat pro ty druhé. Já prostě miluju někoho překvapovat a příležitost pro překvapení, která mě brzy čeká… hmm, tak tu chci mít rozhodně jen jednou za život.