Průvodce inteligentní ženy po umírněném islámu (Bratři v triku)

„Demokracie je ten nejhorší politický systém, řekl kdysi Winston Churchill a upřesnil to: „až na ty všechny ostatní!“. Dnešní ministerský předseda Velké Británie tvrdí, že Británie se má víc co učit od muslimů, než muslimové od

Británie. On tohle vlastně tvrdil  udejchaně po volbách, a možná že dneska by to už ani neřekl. Vánek přišel odjinud a korouhvička se točí po směru.  

Ale má trochu pravdu i David Cameron.

Británie by se mohla lecčemus zajímavému přiučit od muslimů. V případě výběru vůdců platí jako velká pravda to co říkají Arabové už od nepaměti: „Máme vládce přesně takové jaké si zasloužíme.“    Problém s islámem není islám ale to, že jsme se v naší civilizačce zřídili (výběrem hodnot ke svatozáři ale v představě lídrů vesměs bezpáteřních) natolik, že nevíme jak zacházet s islámem, civilizací stagnující šest set let za bystřejšími opicemi. Nevíme jednodušše proto, že  většina z nás má představy pouze mlhavé o tom co „my“ by mělo vůbec znamenat. Kdyby smýšlel jedinec jako MY smýšlíme o sobě jako kultura, tak by ho jistě cvokaři odhadli jako člověka s vážnou poruchou osobnosti.  

Svoji historii neznáme. Tady v Severní Americe se Kolumbův den dnes slaví převážně v protestech proti němu. Mladými je Kryštof považován za vetřelce do ráje, kořistníka, který domorodcům nepřinesli nic než bídu a neštovice. Znal jsem jednu biologičku, která pracovala léta v Kanadském Arktiku. Vyprávěla mi jak na jedné schůzi, když opět někdo lomil rukama nad tím co bledé tváře natropili za polárním kruhem Inuitům (Eskymákům) ohradila  se k tomu poukazem na statistiky, jež jasně ukazují téměř dvojnásobnou délku života u Inuitů, kteří se těší diversifikaci stravy, lékařské péči, elektřině a vytápění příbytků. Seřvali jí tam za to.  Povolala si jí ředitelka ústavu (její kamarádka) a prosila jí at´takhle už nemluví.  Když vědecká pracovnice znovu recitovala fakta, otočila vedoucí oči v sloup a řekla jí kamarádsky: „ženská, proboha, nebud´ naivní !“. Jistě, každý (a každá) pobleda tady zná litanie o kulturní genocidě, jak jsme MY jim mučili jejich děti násobilkou, vynucováním gramotnosti a základní tělesné hygieny. No jistě, nezapoeňme na bílé pedofily.  Chce-li tady dneska udělat od NÁS někdo někde kariéru musí si tohle divadýlko pod titulkem „Pravda a smíření“ v pokleku odehrát.   

Dneska kdo vyjde ze střední školy, tedy „po tech blbostech co mě tam učili“ jak zpíval Paul Simon (Kodachrome), neví o světě nic. Čtecí a psací schopnosti: bída,  matyka: jak kdo (když se to holce nevede, udělají opci a ona odmaturuje místo toho s technikou pletení košíků pod vodou. Může si z toho udělat pak i bakaláře!)  geografie : nula, historie: nula.  

Nelze se potom divit, že Bratrstvo islámského opojení, s námi zachází jako s idioty. Jak Američany kdysi učil legendární chlastoun a komik W.C. Fields: „Never give a sucker an even break!“ (volně přeloženo, „nikdy nezacházej s blbem jako s rovným“).  Psal jsem tento seriálek s úmyslem  tady ho někde dokončovat malou ukázkou jak lze svatozářné pseudo-liberální pablby mezi NÁMI bez lehce obehrát.  Velmistrem v mediálním ohazování pologramotných Západ´áků je jistě Réza Aslan, universitní profesor z Kalifornie. Ten setře každého koho k němu CNN pustí, což jistě nebudou extrémisti typu Ajány Hirsi-Aliové, Roberta Spencera nebo fund´áci typu Dave Wooda.  Aslan instinktivně cítí tu naši úzkost z bodoucna, které si už neumíme (kolektivně) zobrazit, natož konstruovat a k němu nějak cílevědomě spět. On dobře zná politickou a kulturní paralýzu Ameriky, jež jako onen Buridanův osel stojí v tranzu mezi dvěma utopickými představami o sobě: na jedné sláma Ameriky jako příslib bezmezné lásky a pomoci lidstvu, příslib svobody každému a právní péče i o tu poslední lidskou dušičku, a na druhé straně sláma Ameriky nesmyslných materiálních rozdílů, cynické psychopatologie narcisismu bez daní (!) zakořeněné v diktatuře konzumerismu a sebekájení 24/7.   Obě strany Ameriky nenávidí jedna druhou víc než cokoli, nebo kohokoli, jiného na planetě. Réza to ví, a ví také, že jako islamistický propagandista má obě strany k dispozici.  Hraje ale výlučně doleva.

Tady je ta malá ukázka Rézy Aslana v dílně. 

Ti, kteří angličtinou tak nevládnou, by si měli všimnout Rézovy schopnosti se podávat jako jeden z NÁS vizuelně. Je usměvavý, slušný, viditelně informovaný a pohotový.  Vyvede vás rychle z jakékoli mylné představy o islámu jako politické filosofie na kordy s liberální demokracií. On je důkazem, že tomu tak není. On je liberál a muslim. Dokonce v tomto duchu napsal i knihu o Ježíši z Nazaretu, jako historik.  Všimněte si také jak jsou jeho mediální zpovědníci plaší, a jak se rychle nechají zpracovávat. Jejich ostýchavost pramení z toho, že kromě propagandy islamistů nevědí o věci nic. Znají prostě jenom zaklínadla a klišé. Kritický pohled na islám, existuje-li v médiích vůbec, je rozdroben v názorech, ze kterých nelze kohezní představu o tématu mít. Tu může člověk mít pouze, když se dívá na věc zvenčí, jako někdo kdo je plně poplatný kulturnímu pohledu jinému než je islám. Je hodně ironické,  že první kritiku islámu jako kultury v evropském osvícenenectví osmnáctého století doručil Montesquieu v „Perských listech“.  Jde o frašku, ve které markýz tepal ironicky francouzský absolutismus (jiné nešvary) pohledem cestovatele z Orientu (,který se jim většinou obdivuje).  

„Promiňte, opozdila jsem se, ujel mi autobus,“ praví žena bez dechu, „ už jste u toho rozeznávání umírněných muslimů od těch islamistů?“  

Přicházím k tomu. Probíráme zde jednoho nadaného propagandistu a jak média nejsou schopna odhalit a zneškodnit ho jako ideologického šmejda.  On chytře zaměňuje pojmy a tvrdí věci, jež každý kdo s ním polemizuje by měl mít v malíčku tak, aby ho okamžitě polapil ve lži a pokrytectví. Například o ženách. Některé věci které on v diskusi (na videu) pronesl jsou dokazatelně nepravdivé. Není pravda, že ženská obřízka je v podstatě kulturním problémem Saharských zemí. Existuje sice tam i na křest´anských vsích, tedy není to problém výlučně islámský, ale nedá se popřít, že z Afriky se tato kulturní oplzlost vyvážela téměř výhradně muslimy, Nejdřív do Levantu  a později i na Západ. Podobně, není pravda, že svět islámu zná sedm ženských hlav států. Ve skutečnosti byly jenom tři (V Pakistánu, Kosovu, a Kyrgizii).

„Nebyla ale Benazír Bhuttová v Pakistánu zastřelená al-Qaedou?“, ohromuje mě inteligentní žena svojí znalostí. 

No jistě, o tom ale Aslan nemluví. Bhuttová figurovala v době přesunu Pakistánu k islamistickému státu. Proto musela jít. Aslan také tvrdil, že Turecko, na rozdíl of USA, mělo ženskou „hlavu státu“. Zase si to nějak plete. Turecko, ještě jako Atatürkovská demokracie měla ministerskou předsedkyni, ne prezidentku.  Turecká demokracie do země nedorazila vývojem islamismu ale jeho potlačením. Ale to bylo před érou Erdogana, který zemi navrací do nové formy orientální tyranie.   

Ovšem, ta opravdu nejhnusnější Aslanova lež je ale tvrzení, že indonéské ženy se těší stoprocentní rovnoprávnosti s muži. Lež jak k mešitě věž. Indonézie patří k zemím Organizace Islámské Kooperace (OIC). Ta vydala v roce 1990 takzvanou Kahirskou Deklaraci lidských práv v islámu. V podstatě to má být něco jako oprava Deklarace lidských práv z roku 1947 vydané OSN, tedy práv každého člověka členských zemí.  V původní deklaraci, článek 2 zaručuje ženám plnou rovnoprávnost s muži bez jaýchkoli kvalifikací.  V pohledu islamistů, toto je ale v rozporu s vírou jejich proroka a proto v novém pojetí ženských práv se ženám zaručují globálně pouze  „vlastní práva a povinnosti“, „právo na lidskou důstojnost“, „vlastní finanční zdroje a společenskou sféru“.  Zdaleka tedy ne formální rovnoprávnost s muži.  

A jsme u toho lakmusového papírku, kterým se dá bezpečně poznat rozumný, umírněný muslim nebo muslimka.  Jestliže v pojetí muslima islám není víc než víra, kterou on tradičně oslovuje Boha v hledání cesty životem, a v níž nachází sebepoznání ve společnosti svých souvěrců, jestliže se islámem nemíní víc než jiný než těch pět pilířů jako způsob provozování této víry, jestliže jeho islám nemá ambici větší než zůstat jednou z těch historicky velkých náboženských věr lidstva, která nestojí ani nad jinou vírou a ani pod jinou vírou, pak jde o rozumného muslima, a jestliže takhle na to hledí jeho komunita, jde o umírněný islám. Takový islám by lidé kteří si říkají civilizovaní velkou většinou tolerovali.

Tím lakmusovým papírkem je zejména pojetí smyslu a rozsahu šárie, tedy jak jsem už vysvětlil v úvodu seriálku. Muslim má samozřejmě právo na to být muslimem, což znamená, právo řídit se náboženskými předpisy své víry. S tím je ale jeden veliký problém. Náboženské předpisy někdy odporují sekulárním zákonům země, ve které muslimové žijí, a jak jsme viděli na příkladě oněch dvou deklarací práv žen, někde jde o rozpor s principy práva světové civilizace.  Pokud tohle muslimové vědí a snaží se reformovat svoji víru tak aby nepřicházela do střetu se světem lidí, kteří muslimy nejsou a nechtějí být, pak opravdu jde o muslimy rozumné a umírněné.

„Řekl byste tedy, že umírnění muslimové, jsou ti kteři praktikují šáriu jako něco, co je platné, pro ně jen tehdy jestli neodporuje sekularním zákonům?“ vyzvídá inteligentní žena. 

 Máte pravdu. Já bych k tomu přidal jen to, že těm opravdovým umírněncům, kteří opravdu chtějí být muslimy, jde asi nejvíc o  výklad islámských tradic tak aby se nestavěly dnešnímu světu. Považují se za dobré muslimy a tak chtějí zůstat. Ale jak je to možné když šária trvá na stínání hlav, na kamenování cizoložek, shazování homosexuálů ze střech, patria potestas a podobných justičních přežitků?  Tohle pro ně nepřichází vůbec v úvahu. Oni jsou prostě civilizovaní Západem a sekulární hodnoty oddělují of víry jako všichni ostatní. 

„Dají se tihle muslimové roz poznat v davu, a nebo jak se ta jejich umírněnost projevuje?“ 

O těch nejumírněnějších muslimech se snad ani nedovíte. O tom jednom pro mně nejdůležitějším jsem ani pořádně nevěděl, že je muslim. Byl to ortopedický chirurg původem z Egypta, který na mně provedl jakýsi nový druh svázání vykloubující ho se ramena. Dělal kontroly svého díla v ordinaci, kde jsem si všiml, že také měl na poličce pozlacenou knihu v arabštině, a na stěně zarámovanou kaligrafii se stejným znakem jako obal knihy.  Usoudil jsem, že je to muslim, a že šlo o Korán a nějaký koranický motiv.  Ale nikdy jsem se ho na to neptal. . Nebylo to důležité. Byl to machr a rameno  mi po jeho operaci už nikdy nevypadlo. Letos to bylo pětatřicet let co jsem mu šel pod nůž.  

Muslimové, kteří nejsou islamisty, nenosí svojí víru, jak tu říkáme, na rukávě. Neoblékají se do kaftanů a nenosí obyčejně modlicí čapky. Nemají plnovous. Jejich ženy nechodí v nikábu a málokterou by jste viděla v hidžábu. Nestěžují si. Necítí se utlačovanými Západem. Nekritizují nás paušálem z patra. Nenadávají na Izrael a nemůžete si je tak splést třeba se Syrskými katolíky. Neotravují nás s halálem. Do mešity chodí pouze jestliže ji vede rozumný imám s podobným náhledem na svět a duševní hygienu. Obyčejně nejsou politcky angažováni vůbec a když ano tak jen v klubech jejichž členům islamisti obyčejně hrozí podřezáním krku.  Straní se (proto) islámských sdružení, které lze označit jako uzly sítě bratří v triku. Peníze na charitu dávají pouze organizacím, jež jsou nejsou prokazatelně ovládané politickým islámem (někdy se spálí). Nevykládají hlouposti o islámu v médiich. Odhalují islamistické vlky v ovčím rouně. Nezveličují islámské civilizační výdobytky, a když jsou na ně hrdí, vědí, že onen Zlatý věk islámu je už dávno pryč. Nesnáší místní konverty.  

„Proč?“ , ptá se žena zvědavě.

Protože jsou to valnou většinou psychouši. Jedna umírněná muslima nedávno poslala do novin návrh, aby imámové v Kanadských mešitách nechali všechny místní kandidáty vyšetřit psychiatrem a přimout je do obce až po dobrozdání, že s chlapcem nebo dívkou je všechno v pořádku stran sklonu k extrémní sebe-dramatizaci.  Že prý nevidí skutečně platného důvodu konverze k islámu u lidí bez osobních svazků s Orientem, nebo dlouholetou prožitou zkušeností se světem ke kterému se chtejí hlásit. Bláhového idealismu je třeba se varovat. Tohle jistě nepsal nějaký ISIS rekrut´ák v dragu.

„Ještě jste ale nevysvětlil proč říkáte Muslimským bratrům, bratři v triku. Co tohle je za sektu?“

Muslimští bratři a jejich odnože nejsou sekta ale  jakási metastazovaná muslimská organizační sít´ která propojuje vyloženě teroristická hnutí jako je Hamas s legálními nátlakovými organizacemi hlásnými troubami islamismu na Západě, v USA tedy hlavně CAIR a ISNA.

 Muslimské bratrstvo založil Hassan al-Banna v roce 1927, k propagaci islámských reforem salafiie, jehož terčem byla Britská nadvláda v Egyptě a v Palestíně.  Jak označení „bratrstvo“ naznačuje, étos sdružení je rovnostářský a mnoho úsilí al-Banny vešlo k budování zárodku sociálního zabezpečení a propagování ideje islámského státu jako státu sociální spravedlnosti.  Proto tedy není divu, že rovnostářský salafismus oslovuje levicová tlačítka. Al-Banna byl velkým fandou Hitlera, i když myslím, že mu uniklo,  že ten levicový nacismus jak si ho představoval Gregor Strasser, jaksi rychle odešel s ním v čistce roku 1934.  Nicméně, nutné je o bratrech vědět, že po téměř celou dobu své existence, fungovali jako podvratný politický živel, jehož hlavním cílem bylo dostat se k moci, nastolit islámský stát, a rychle všemi prostředky znemožnit návrat k jakémukoli předchozímu zřízení. Jak se organizace rozšiřovala z Egypta, tak toto veledílo nabíralo globálního chrakteru. A poněvadž bratři provozovali svoje machinace a násillné podtrhy prakticky celou dobu v podzemí, naučili se dělat konspirační politiku lépe než snad kdokoliv jiný. Naučili se praní nejen peněz ale i své skutečné identity. Organizace, podobně založené na ideologii salafismu, se po bratrech,  pokud s nimi nejsou nějak někde v pozadí spojeni funkčně, naučily jejich operační metody a osvojily si jejich škálu roušek. Dneska nejsou originál a kopie prakicky k rozeznání.      

Nás ale nezajímají originál a kopie bratří v triku. Nás zajímají muslimové, kteří nás nepotřebují honit k islámu ani tak, ani tak.  A tyhle,  má inteligentní dámo, jsem už zde ukázal jak rozeznat v tom davu šmejdů.  Není to tak těžké. Opravdu ne.