V čem by se američtí Republikáni měli poučit od Otto von Bismarcka

Windsor je město v západním Ontáriu, na skok přes řeku do michiganského Detroitu. Kdysi malé městečko v porovnání, dnes zatímco bývalý obr na druhé straně řeky upadá a vylidňuje se, Windsor se rozrostl na třetinu obyvatel  

Motor City. Windsor jako mnoho malých ontárijských měst se nevyznačuje celkem ničím, ani humoristou, který by si z jeho nudnosti dělal zábavné čtení jako Stephen Leacock ve svých Sunshine Sketches z rodného města Orillia (v povídkách Mariposa).  Přesto však, město Windsor vyniká a bezpečně vede  aspoň v jedné kategorii. Jsou to podvody s ontárijskou kartou lékařského pojištění.  Je to zřejmě proto, že Windsor jako jediné město v Kanadě je v bezprostřední blízkosti amerického metropolitního centra. Jak jste se možná dozvěděli z Fox News, Američané pohrdají kanadským zdravotnictvím, protože nemá jejich úroveň, doktora si nemůžete vybrat, na ordinaci čekáte hodiny, a na laboratorní testy a nouzové operace měsíce. Přesto, přes celou Kanadu, sto tisíce Američanů sem jezdí na černo za lékařskou pomocí. Proč? Z jednoduchého důvodu: Fox News totiž lže o kanadském zdravotnictví stejně nesmyslným způsobem jako Rachel Maddow z MSNBC o Putinově loupeži amerických voleb 2016. A lže ze stejného podnětu: většina Američanů nechce to co jim zkorumpovaný Kongres a mediální prachaté posluhovačky podstrkávají. Bohužel ale, jak už několik pozorovatelů Ameriky konstatovalo, Američané snad nikdy nevyrostou ze svého dětinsky prostoduchého pohledu na svět, a nemají proto Evropanům přirozenou sebeobranu vůči propagandě.  Jejich Deklarace nezávislosti sice považuje za samozřejmou pravdu, že všichni lidé jsou si rovni a od Boha obdařeni neodcizitelnými právy na život, svobodu a hledání svého štěstí, ovšem s pracovní opravou amerického krále cirkusu P.T. Barnuma, která říká, že "každou minutu se narodí blbec na kterém se dá vydělat".  

Do Windsoru o víkendu dorazila "Karavana inzulinu", vedená demokratickým prezidentským kandidátem Bernie Sandersem, jejímž cílem bylo upoutat pozornost americké veřejnosti na krizovou situaci v ekonomické přístupnosti inzulinu, jako nezbytného léčiva pro diabetiky typu 1. Ve Státech měsíční zásoba látky stojí $1500, zatímco v Kanadě je desetkrát (!!!) levnější. Situace se vyhrotila tak,

že některé rodiny musejí inzulin dávkovat drasticky méně než je lékařem předepsáno a vystavovat tak pacienta velkým zdravotním rizikům. Samozřejmě, že tohle i v této léčbě je chování amerických farmaceutických koncernů vydíráním na úrovni kriminální konspirace. (V hořké ironii,  Frederick Banting kanadský vynálezce inzulinu, jednoho z opravdových zázraků moderní medicíny, odmítl lék patentovat, a výslovně si přál, aby jeho preparát byl dostupný všem co ho potřebují !) Na druhé straně, i přesto, že akce představovala potřebnou publicitu, Bernie Sanders není zrovna ten, kdo by zde měl dělat přednášky. Demokrati měli v roce 2008 kontrolu jak v Kongresu tak i v Senátu, takže měli možnost provést velkou reformu zdravotnictví, kterou si nastupující prezident Obama dal za úkol číslo jedno.  Systém po jednom ze vzorů zdravotní péče vyspělých zemí byl proveditelný jak politicky tak organizačně.  Nejen, že Demokrati nebyli s to doručit buď "single-payer" systém nebo variantu kombinované státní a komerční péče, ale byli politicky tak nemohoucí a pod tlakem svých sponzrů z pojišťoven a Americké lékařské asociace (AMA), že vzdali nejdřív plán na VZP,  a potom že i ten několikrát rozmělčený "individuální mandát",  a pochybené smluvní  "výměny" nakonec pohořely na nemožném rozjezdu Obamacare, a jeho následně stoupajících cenách pojistek.  I dnes plány demokratů jsou utopické, ne-li přímo bláznivé. Bernie Sanders s Elizabeth Warrenovou vedou ty nejkrajnější nápady s hrozbou zrušit docela a okamžitě soukromé zdravotní pojištění.  Ani Kanada, ani jiná země G7 (pokud je mi známo), by o něčem podobném neuvažovala, natož Amerika, která se všeobecným státně spravovaným zdravotním systémem nemá žádné zkušenosti. To je příklad politického přehmatu, který svědčí o tom, že politická úroveň demokratického diskurzu se pohybuje na úrovni slohových cvičení ze speciální základní školy.                

Republikáni, jako partaj, představují jiný problém. Jak jsem tady už jednou napsal, snažit se vysvětlit řadovému voliči této partaje kulturní zakrnění Ameriky v zdravotní péči je problém obdobný jako přesvědčovat saudského Wahabu o nepřístojnosti považovat devítiletou holčičku za způsobilou k sexuálním službám. Jsou tu v obou případech jakési kulturní zkameněliny, jakési objetí imbecilní nechápavosti s nestydatostí, neschopných lidsky kritického pohledu na sebe.   

V tomto ohledu je opravdu poučné podívat se kde a jak státem spravované všeobecné zdravotní pojištění začalo. Nebylo to v bolševickém Sovětském svazu, ani v jiném "socialismu" (jak kdysi lživě tvrdil Ronald Reagan v propagandě AMA) a po něm většina papouškujících politiků.   Ne, první systém sociálního zapezpečení byl zaveden v Kaiserově Německu, státním nemocenským pojištěním počínaje. A nebyli to ani socialní demokrati, ani křesťanští demokrati, ačkoliv obě strany o to usilovaly. Ne, byl to železný kancléř, a pravičák non plus ultra, Otto von Bismarck, který v roce 1883 vyhlásil v senátě Reichstagu das "Gesetz betreffend der Krankenversicherung der Arbeiter".  Jeho partaj Junkerů se tomu bránila zuby nehty. Nadávali mu za zavádění "socialismu". On jim řekl, že mu je ale lautr jedno jak tomu budou říkat.  On měl svoje důvody. Byla to stratégie jak rychle zdecimovat a rozehnat opozici, tím, že jim prostě vzal hůl, kterou ho společně chtěli bít. Nebylo to ze žádných sentimentálních pohnutek. Bismarck prostě rozumněl, že volání po státní lékařské péči bylo trochu víc než partajní politika. Jako všeobecné volební právo (pro muže), které v Německu existovalo už od vyhlášení císařství, nemocniční pojištění a později sociální zabezpečení, byly věci Zeitgeistu, které nelze politicky vymýtit. Ty se budou stále navracet a rozvracet spořádaný stát rozeštváváním lidí, které Bismarck považoval za spodinu (, v podání hloupějšího Mitt Romneyho těch 47% co neplatí daně). Dobrá stratégie i když nemusíte mít právě Bismarckův pohled na svět. Měli by se Republikáni opravdu pořádně kouknout na to jak to Otík udělal .  Ovšem, přátelé, iluze si nedělám.