Demokracie a elity

Že hlas lidu je hlasem božím by nemělo v demokracii být kontroverzním pořekadlem. Ovšem, jako vždy a se vším, sám pojem demokracie, tedy vláda lidu je věc složitá a ošemetná. Jak prozradil George Orwell, londýnské Times ješte 

v roce 1917 běžně popisovaly demokracii jako vládu lůzy (rule of the mob).

Lidi, kteří trochu znají mentalitu Britů a pýchu jejich aristokracie tohle ale nepřekvapuje. V pozadí prvotřídního filmu Zbytky Dne (Remains of the Day) je dosti známá družnost části lordstva Británie let třicátých s Hitlerovým Německem, část vedená vévodou z Windsoru, tedy Edwardem VIII., poté co abdikoval.  Ve filmu jeden z hostů lorda Darlingtona týrá komorného (protagonistu v dramatu hranného Anthony Hopkinsem) otázkami o ekonomice a trhu, o jejichž řešení samozřejmě on nemá potuchy. Pointou hrátek s lokajem v salónku zámku je dokázat, že všeobecné volební právo je nesmysl, v němž se dostává hlasu lidem bez úrovně a vzdělání, a tedy bez patřičného soudu, který by hlas odůvodnil.  

Podobný odpor k demokracii jako politickému systému v jádru protiřečnému,  nemožnému, nebo nežádoucímu není jistě něco co se vztahuje pouze na novodobou Británii, zdaleka ne.  Marxismus je založen na tézi „falešného vědomí“ jež demokracii také přímo vylučuje, poněvadž lidské vědomí pouze vytváří obraz materiálních, skutečných třídních vztahů a je jimi obelháván, pokud nepronikne k vědeckému chápání světa. V tom případě nějaká politická volba nemá smysl. Svoboda je pouze vědomím historické politické nutnosti.  Karel Marx ale opět nebyl prvním kdo demokracii znehodnocoval. Ani markýz Alexis de Toqueville to nebyl,  když v brilantním rozboru demokracie v Americe (1835), poukázal na klasické slabosti tohoto politického systému, zejména jeho tendenci ničit společenskou kulturní vyspělost velebením prostřednosti a důrazem na rovnoprávné přičlenění hodnot podřadných.

Ve skutečnosti, kritika demokracie je stejně stará jako demokracie sama. Oba starověcí filosofové kolem jejichž učení se Evropa a Západ intelektuálně vyvíjeli byli rezolutně proti.  Platón a Aristotel, oba opovrhovali demokracií jako způsobem vlády v řeckých městských státech, jež nutně vede ke korupci.  Podobně smýšlel i Sokrates, jak je zřetelně cítit z Platónova popisu o jeho soudu v Aténách. 

Nelze se tedy divit, že představy intelektuálů o demokracii v historii i dnes jsou většinou spjaty s nepokojem a pocity, že se jim, jako společenské skupině nejvýšše kompetentní rozhodovat o správě státu a hodnotách, které by měly v něm převažovat, jejich přirozené právo upírá.  Skutečně málo akademicky vzdělaných tohle o sobě ví, neřku-li s tímto nešvarem zápasí.  Americký novinář a kritik I.F.Stone, ve svém originálním pojetí Sokratova soudu, snad jako první poukázal, že Sokratův postoj k Aténské vládě byl elitářským poblouzněním o moci intelektu. Sir Karl Popper, odvodil oba moderní intelektuální politické extrémy (marxismus a fašismus) od Platónových představ o ideální formě vlády. Všechno co proti demokracii v moderní době brojí lze tak či onak spojit s Platonismem, domníval se Popper. Christopher Lasch systematicky poukazoval na „znepravňovací“ zlozvyky americké akademické komunity a jejim podílu na "Revoltě elit", čili odporu k demokratickým zásadám, a v mnoha věcech k veřejnému mínění.  O jiných kriticích prozatím nevím, ale opravdu se zdá, že politického středu je na dnešních universitách setsakra málo.  Že je potom mezi politiky, v akademickém elitářství léta máčeni jako studenti, málo respektu k prostým voličům, je opět něco, což by nemělo být nikomu záhadou.

Co tedy míním oněmi znepravňovacími „zlozvyky“ akademiků, v nichž se zrcadlí jejich nesnášenlivost a nadřazenost.  Podívejme se na některé ukázky z nedávné Výzvy vědců, které o těchto vlastnostech jistě svědčí.

K samému podnětu výzvy bych námitek neměl, kdyby popisovala nějak skutečně věcně a neoddiskutovatelně tendence k extrémismu a nenávisti, které existují mezi těmi  80% lidí, znepokojených  spontánní migrační vlnou do Evropské unie a možnostmi, která tato vlna představuje v situaci, kterou jsou vládní a správní orgány Unie zaskočeny a ve zdrojích zahlcovány jejím objemem. Ovšem o nic podobného ve výzvě nejde.  První věta sice zdá se je si sice vědoma, že „skutečná rizika“ v této situaci existují, ale nijak se s nimi dále text nezabývá. V porozmění „vědců a vědkyň“, jimž je shůry dánno „kritické myšlení a schopnost nazírat problémy nezaujatě“ je ironicky okamžitě patrná zaujatost a falešnost představ o tom co se kolem nich děje.

První věc kterou by každý kdo patří v nějakém veřejném sporu k menšině, by měl oslovit je proč většina lidí nesmýšlí jako on či ona.  Vysvětlit to nějak tak, aby tomu rozuměli i Ti, kdo možná pracují s informacemi jinými, než jaké mají k dispozici vědci schopní rozeznat „fakta od hypotéz“, a které by v životě nenapadlo dopouštět se „manipulací“.  Ničeho podobného se však ve výzvě nedohledáte. Nejen, že výzva mlčí o tom, že velká většina nesmýšlí jako autoři petice, ale vůbec se nesnaží mezi svým a názorem a tím pomyslným „prostorem strachu a nenávisti“ mediálně a politicky zneužívaným, najít  ještě pohledy jiné, které se v opozici k příjímání migrantů do ČR straní projevů extrémních.  Když badatelé nabádají „k selskému rozumu“, znamená to tedy, že jestli sedlák proti migrantům nic nemá ale nechtěl by jich „roje“ (výraz Davida Camerona) vidět u nás, pak o věci nesmýšlí selsky ale jako někdo již nakažený strachem a  nesnášenlivostí ?  Oni přece jsou vědci a proto rozumějí zdravému selskému rozumu lépe než lidi kteří sedlákům naslouchají, neřku-li přímo ti co jim čouhá sláma z bot.   

K jinému známému symptomu protidemokratického elitismu dnes patří tvrzení, že „muslimové jsou házeni do jednoho pytle s teroristy bez ohledu na jejich skutečné názory nebo nepřebernou rozmanitost náboženských směrů, které vyznávají.“   Toto je onen známý „red herring“, jenž vedl mimo jiného k pokusu popisovat několikanásobnou vraždu na americké vojenské základně americkým muslimem, který si dopisoval s al-Awlakim a křičel při střelbě „allahu akbár!, jako prachobyčejné „násilí na pracovišti“.  Eric Holder, Obamův ministr spravedlnosti v Senátním řízení dokonce přestíral, že nerozmí termínu „radikální islám“.

Náboženských sekt je v islámu mnoho, pravda, ale islamismus, jako globální ideologie namířená proti Západu je jen jedna. Existují v ní tendence svrhnout Západní civilizaci jak politickými metódami tak i terorismem a tyto dvě složky se vzájemně doplňují. Je zajímavé například, že vědci se nevýjadřují k opravdu závažným jevům na současné politické scéně jakým například je Organizace Islámské Kooperace (OIC), která shlukuje přes padesát islámistických států, a propaguje ve světě islámskou šárii jako univerzálně platné právo. Kahirská deklarace lidských práv v islámu (1990), k níž se OIK hlásí je v rozporu s některými základními principy lidských a občanských práv, zejména ohledně práv svobody vyznání a rovnoprávnosti žen, tak jak je přijali signatáři OSN v roce 1948. Jak se k tomuto staví Česká vědecká komunita signatářů ?  Máme snad rozumět, že i toto je výmyslem „manipulujících podvodníků, kteří do nás zasévají falešné důvody ke strachu“?    

Není opravdu těžké odhadnout smysl a kýžený dopad tohoto typicky elitářského slohového cvičení. Je celkem otevřeně hlásáno v obratech typu: „žádáme politiky, aby nezneužívali cizího neštěstí“,  „abyste ve věci přijímání zohledňovali skutečné potřeby a možnosti (!)“,  „(ne) vrtkavé nálady veřejného mínění“, „ všem kdo v Evropě hedají útočiště by mělo být zajištěno bezpečí“, a „ti skutečně potřební musí být příjímáni a integrováni na základě individuálního výběrového procesu....“.  

 Jak můžeme vůbec mluvit o nějakém „výběrovém procesu“ v situaci kde desetitisíce a sto tiíce lidí vstupují do Schengenu měsíčně, mimoprávně, často bez jakýchkoliv dokladů. Co se o nich dá „individuelně“ ověřit ? Zdravý selský rozum by řekl“ „asi moc ne, a proto je tu nechci“. Ale o žádný selský rozum zde samozřejmě nejde. Kouká z té výzvy vědců stará známá výsada těch lépe situovaných, a to prostě poslat demokracii do háje, když to nejde po jejich.