Ať chceme nebo ne, nějaký světonázor má každý. I ten, kdo tvrdí, že ho politika nezajímá. Tvoří se prostředím kde žijeme, zázemím, zkušenostmi, poznáním. Každý má právo si za svým smýšlením stát. Říká se tomu demokracie. Těžko chtít po někom , kdo si pamatuje , jak jako dítě chodil s mámou dřít na pole k sedlákovi, aby se shodnul s jiným, jehož rodičům vzal bolševik krávu. Názor se ale může měnit, jestliže oba pochopí, že to dítě s mámou na poli je stejné svinstvo jako ukrást někomu majetek.
Otázka z nadpisu zní jednostranně. Proč? Protože ten první bude zřejmě schopen přiznat, že krást se nemá, ten druhý ovšem pravděpodobně namítne, že bez něj by ale ta lůza neměla práci. A je to. Z levičáka se může stát pravičák prakticky přes noc. Byli jsme toho svědky v masovém měřítku. Stačí , aby tajemník KV KSČ zprivatizoval fabriku a všechna ideologie léta pěstovaná je v kopru. Privatizační projekty 90. let předkládal nomenklaturní managment firem, nikdo jiný. Máme tu kapitány průmyslu a tvrdě konzervativní persony s minulostí v KSČ, StB a SČSP.
Velice používaná nadávka je bolševik. Za bolševika je považován každý s jiným než tím „pravým“ názorem. Jsou jím titulováni i lidé, kteří si s komunistou nikdy nezadali. A nadávají převážně ti, kteří prošli socialismem jak nejšedivější myši. Slovo disident se stalo i díky zamindrákovaným politikům horší nálepkou než zloděj. Tím, že z disidentů udělají ožraly a z jejich vězení vlastně fešácké kriminály, svému okolí a sami sobě ospravedlňují, že ten disident nebyl lepší nežli oni, co, vlastně byl horší. Pravicovým guru se stává jednou neúspěšný kandidát KSČ, co za trest studoval na západě a byl odsunut na potupnou funkci do Státní banky, jenž dnes dostává dokonce za svůj „boj“ metály , pak zase synek stranických funkcionářů, co po okupaci tak procitnul, že na protest vystudoval komunistickou vojenskou školu, nebo vysoký funkcionář fakultního SSM. Vzhledem k tomu, kolik všude vidím bojovníků proti komunismu mi není jasné, kde všichni byli, když před pár lety volilo bolševika 99,9% životaschopného obyvatelstva?
Proč to píšu? Zlidovělý citát hovoří o tom, že kdo nebyl v mládí levičák nemá srdce, kdo jím je v dospělosti nemá rozum ( levičák neznamená komunista). U mě je to taknějak opačně. Bolševika jsem nikdy nemusel a s jejími složkami jsem měl tu „čest“. S jistou hrůzou jsem po Listopadu zjistil, že všechny mé modly, od Kerouaca, Ginsberga přes Dalího až po Lennona či Picassa, Dylana nebo Zappu jsou vlastně levičáci. Zjistil jsem, že pravicovost nemusí znamenat nutně spravedlnost, že mi nejde pod srst stavění jedince nad společnost, že je to mnohdy naopak bezohlednost s vítězstvím ostrých loktů, boj o vlastní prospěch a bohužel taky odlidštění. Posunul jsem se doleva i díky všem rádobypravičákům, kteří vedou naši společnost ne z přesvědčení ale z touhy po osobní moci a jsou schopni prodat i to, co není jejich. Zatím jsem se posunul do středu. Jen doufám, že tam už zůstanu.
