Na Ukrajině se dějí věci o nichž by určitě bylo lépe nemuset mluvit a přemýšlet. Hrozí tam jak někteří pesimisté poukazují začátek rozsáhlého konfliktu. Hrozí (možná už nastala) diskreditace Evropské unie. Ale o její bezzubosti taky všichni víme. Hrozí spousta nepříjemných věcí.
Dost to celé připomíná dění z konce 90-tých let vbývalé Jugoslávii. jen teritrium zachvácené rozvratem by bylo mnohonásobně větší.
Ale mně nyní spíše vytanuly na paměti vzpomínky na jednu z mých cest po Ukrajině. Jezdil jsem am už od dob Černobylu. Povětšinou pracovně. A mám Ukrajinu rád. Zažít se tam daly neuvěřitelné věci. Tak si dovolím kousek předat.
Jména pozměňuji. V archivu pohledám fotografie a přidám (doufám).
Povídání o cestě z Brna na konec světa za 64,5 hodin
…které je i poděkováním všem, kteří přispěli k jejímu zdárnému konci …
Brno-Drietoma-Banská Bystrica-Košice-Sobrance-Užhorod-Svaljava-Stryj-Ternopyl-Černivci-Chmelnic’kyj-Vinnycja-Uman‘-Pervomajs’k-Mykolajiv
Zatím nepsaný palubní deník výpravy začíná .
Je 23.30h 1.12.2007. -88.5 hod před odjezdem.
Do zahrady přijíždí dlouho očekávaný kamion, který má odvézt víc než tucet zvířat do zooparku v Baku. Zatím ještě klidně spím.
Neděle 2.12.07, 8.00 hodin. Poprvé se setkávám s řidičem Fajasem. Působí dojmem chlapíka, který ví co má dělat. Jak čas dál ukáže ten odhad není přesný. Fajas během dopoledne něco kutí v kabině auta. Tvrdí že dělá kontrolu před cestou. Auto koupil před dvěma dny a moc ho zatím nezná.
Situace se začíná měnit v pondělí 3.12.07. Do odjezdu máme 56 hodin.
Fajas přichází s přáním vyrazit koupit pár maličkostí. Nářadí, náplň do ostřikovačů, trojúhelník a jak tvrdí pár dílů na cestu. Když ho vyzvedávám u auta a předávám našemu řidiči užasle koukáme na rozdělané turbo, vymontované vzduchové měchy pod návěsem. Chlapi odjíždějí na nákupy. A věnují se kamionu. Mezitím nám veterinární zpráva komplikuje život neschválením tohoto vozu pro přepravu. Začíná sháňka po jiném dopravci.
Úterý, 4.12.07, 32 hod do odjezdu.
Zatím každý z přepravců když se dozví cíl – Nikolajevo na Ukrajině,odmítá. Pozdě odpoledne nacházíme po dni horečnatých telefonátů a zmatku svou „oběť“. Náhradní kamion bude zítra v zahradě.
Středa, 5.12.07, plánuji že se zvířaty a kolegyní Martou odjedeme kolem druhé odpoledne.
V 8 ráno začíná nakládka: 2 pakoně modří, 2 zebry chappmanovy, 3 paovce, pár vlků sibiřských, 3 emáci. Z další zoo (soukromé) přijíždí 3 muntžaci. Narážíme na první problém. Bedny na muntžaky jsou naprosto perfektní. Jako bankovní sejf. Stejně tak snadno se i obsluhují. Nejde pořádně kontrolovat co se děje uvnitř, otvor na krmení a vodu je promyšlený technicky k „dokonalosti“. Jen to krmení jak ukáže čas,se do něj dává špatně. Kolem půl druhé je vše na kamionu, celní deklarant se činí co to jde a po domluvě kamion se zvířaty, vodou a žokem krmení vyráží na cestu. Zatím bez nás, řidič vyzvedne kolegu a sraz máme na slovenské straně ukrajinské hranice v Sobrancích.
My zatím naloďujeme svoje věci do dodávky, Fajas který si vysloužil přezdívku „medvídek“ odjíždí na celnici do Slatiny, kde si ho vyzvedneme.
Je 15.45 když přichází Marta, dáváme si poslední domácí kávu, přebíráme štos dokumentů ke zvířatům a vyrážíme.
Volám řidičům na druhý kamion se zvířaty, tam je všechno v pořádku, jsou na Slovensku. „Medvídek „ jede za námi.Drží si rychlost na 60 kilometrech. Zprvu myslíme že se seznamuje s autem, s ubíhajícími kilometry začínáme chápat, že vyšší tempo z něj nevymáčkneme jen tak snadno. Při průjezdu kolem Uherského hradiště se jeho kamion náhle vydává na opačnou stranu. Obracíme na prvním sjezdu a jedeme hledat Fajase. Ubíhá necelá čtvrthodinka a vidíme ho stát přímo v centru Hradiště. Uděluji si za volantem výjimku a v křižovatce zcela „předpisově“ najíždím před jeho kamion. Proč odbočil neví ani on.
Běží hodiny, noc se překlenuje k brzkému ránu. Ve tři ráno volají chlapi z kamionu se zvířaty. Od půlnoci čekají kde jsme. Do Sobranců nám chybí ještě 40 kilometrů.
Potkáváme se na výjezdu z vesnice.
Na hranici je to odtud 8 kilometrů. Fajas začíná protestovat, proč „naši“ spí a on jede sám beze spánku. Po dohodě s Martou vyhlašuji pauzu do šesti ráno. Jdeme zkontrolovat zvířata, zavíráme větrací okénka. Marta se ukládá na zadním sedadle, já se balím do spacáku na místě řidiče.
Je čtvrtek 6.12.07, mrazivé ráno, 6 hodin. Máme za sebou prvních 550,4 kilometrů. A zatím netušíme co nás čeká za chvíli. Kolem nás nocují desítky kamionů a začíná se v nich probouzet život.
Po kontrole zvířat a rychlé kávě z termosky vyrážíme k celnici. Po pár stech metrech narážíme na kolonu kamionů stojící směrem na Ukrajinu. Předjíždíme těch pár kilometrů až do slovenského celního prostoru. Zatím stále vše běží hladce. Slováci nám domlouvají rychlý průjezd na ukrajinskou stranu. Já zatím jdu ke slovenské veterinářce. Bere si všechny papíry, chvíli se jimi probírá a sází na stůl naprostý trumf. Se slovy „začínám tu už druhý rok, ale zvířata jsem ještě nedělala“ telefonuje do vnitrozemí. Jak se zdá nadřízený není nadšený jejím dotazem. Zasmušile mi vrací dokumenty, bere si po jednom paré a dává výstupní razítka.
Je 6.35 ráno, když vjíždíme k ukrajinským celníkům.
Naposledy jsem tu byl před šesti lety. Systém se zdá nový, přibylo nějak uniforem. Nastává kolečko „výslechů“ v boudách celniště – pohraniční policie, SMERP, celník, GAI. Zatím jde všechno hladce. Na formuláři mám mít pět razítek, do půl deváté mám čtyři.
Murphyho zákony fungují neomylně. Kráčím proměnit eura na hřivny, v druhé ruce formulář a doklady pro celníky. Úsměvy u okénka nečekaně zmizely. Staršina mě nekompromisně posílá do čekárny, chce se mnou mluvit „načálnik“. Ubíhá hodina čekání. Načálnik probíhá kolem a v běhu utrousí pokyn ke svým lidem: naše dodávka musí z celniště, je odbavená, oba kamiony odstavuje do prostoru pro zadržená vozidla. Berou si můj pas.
...pokračování v dalším blogu....a snad i ty fotky....
