Ukrajinská anabáze - dokončení

.... Od doby o které se snažím povídat už uplynulo hodně času. Přes Ukrajinu jsem jel mnohokrát, letěl, jel vlakem. Pokaždé se zvířaty. A pokaždé se dělo něco překvapujícího. Ale jedno je jisté. S pohostinností, ochotou pomoci pokud je člověk v nouzi jako tam se v Čechách moc nesetkám. A byrokratické hrátky na úřadech patří ke kolorytu....              

Pokusím se vyjednávat a pomalu se dostávám po letech zpět do obrazu. Tady se nic nezměnilo. Čas neplatí, předpisy určuje načálnik.

Za vše se platí. Jdu k autu, to mezitím i s martou Ukrajinci vyhnali za čáru. Nacházím ho schované za stánky s čím se dá.  A tady se dá  hlavně vodka. Na sedadle sedí kolegyně a tváří se, že je tam jen náhodou. Domlouváme si další postup a já se vracím na celnici. Objevuje se potíž. Můj pas má načálnik. A já jsem ve vnitrozemí.

Začínám postupovat jako každý tady. Plním kapsy „pravými“ Marlbory z Lídlu, beru si pár propisek, pohlednic a vyrážím zpět. Vojáček dostává do dlaně krabičku cigaret (kouřit už musí sám), propisku a já jdu.

Situace se opakuje celé odpoledne, hovor s načálnikem, telefonáty, rady s „medvídkem“ Fajasem a našimi šoféry. Zatím to vypadá že nás nechtějí pustit veterináři. Mezi tím chodím k autu kouknout jak se vede kolegyni. Moc jí to nezávidím. S přibývajícími hodinami nám u auta močí víc a víc místních. Dění při mém průchodu hranicí zpět na celniště připomíná scénku z filmu „Tři veteráni“. Tam celník hledal „krabičku s velbloudem“pod kloboukem a zabavoval ji. Já ji disciplinovaně dávám sám. Když jdu po čtvrté začínám počítat. Zatím vítězím já, stav zásob je dobrý, krabičky prokládám pětihřivnamii.

Blíží se konec směny a celníci přitvrzují. Naše auto pustí, Fajase s jeho autem. ne. Jdeme kontrolovat zvířata. Zatím je vše  v pořádku. Jen u vlků je drobný zádrhel. Nebyl jsem důsledný při výrobě beden a nezkontroloval jak jsou spojeny jednotlivé části. Vlčice z ze stresu a nudy  utrhla lem kolem misky na vodu. Z podlahy asi 30cm od šubru trčí hřebíky přímo před její tlamou. Následuje půlhodinka adrenalinové zábavy. Kleštěmi se snažím hřebíky odstranit. V rychlém tempu strkám ruku dovnitř a snažím se hřebík chytit  a vytáhnout. Naštěstí pro oba to  vlčici po delší době otráví tak, že se otočí zády a přestane se snažit mne pokousat.

Jsem tu už 12 hodin, přichází jednoznačné rozhodnutí. Náš kamion, já s kolegyní můžeme jet, mám zpět pas. Fajas musí zůstat.

Snažím se smlouvat, snažím se podplácet. Je totiž jasné že bez auta do kterého přeložíme v Nikolajevu nemá cesta smysl. Další tam z Baku nedorazí. Vrátit se zpět k nám nejde. Máme všechny ukrajinské papíry vyřízené a cesta je zavřená.

Nová směna "tamožniků"  mi objasní rychle o co jde. Fajasovo auto má karnet na českou SPZ, Fajas musí složit kauci 10.000USD. Snažím se intervenovat v jeho prospěch u druhého načálnika. Výsledek je stejný. Já už potom musím pěšky až na okraj Užhorodu. Naše dodávka  je přeparkovaná i s druhým kamionem na předměstí.

Zvířatům se zatím daří dobře, jsou napojená, nakrmená.

Fajas tvrdí že peníze nemá. Řeč je s ním jako s kolovrátkem. Nemá, nerozumí, musí telefonovat a znovu a znovu. Únava se podepisuje i na něm, postupně začíná slevovat ze svých odpovědí vypouští telefony, potom začíná rozumět. Výsledek je slavnostní ohlášení. Peníze nějakým zázrakem jsou v bance tady městě (Užhorodu). Mezitím mi SMERPák (jeden z několika různých druhů uniformovaných člověků, s úřední funkcí a razítkem)  sebere pas. Netuším proč. Bez dokladů jedu stopem s Fajasem do města.  Do banky. Ještě před tím tomu stejnému uniformovanému ouřadovi musím dát bakšiš. Bez dokladů přece přes hranici nemůžu . Po půl hodině jsme z Fajasem v bance . .Žádné peníze tam nejsou.

Čtvrtek se pomalu končí. V pátek 7.12. v jednu hodinu ráno Fajas zázračně nalézá peníze. Nepátrám kde je měl skryté. Má to jen jednu drobnou vadu  – neuvedl je v celním prohlášení. Zkouším jednoho z celníků“ támhle kolega nemá čas, můj pas je tady na stole“, chci pryč a další bakšiš za cestu bez dokladů odmítám. Stačí že jsem platil i za návrat do celnice a za stop.

Funguje to. Obratem držím svůj pas.

Jdeme zaplatit na pokladnu kauci, podepisuji že peníze jsou ode mne, dostávám na ně doklad,který mám odevzdat i s nimi ke kontrole na výjezdu z Ukrajiny. proč nikomu nevadilo, že v prohlášení takovou částku taky nemám netuším . Doklad o výběru z banky naštěstí nikdo nehce (ani nevím, kde bych ho vykouzlil).

Vracím se pěšky do svého auta a v půl druhé ráno se balím do spacáku. kolegyně klimbá na zadním sedadle. Motor ani nevypínáme, je pod nulou. Nezávislé topení s námi nekomunikuje. V návodu (má jen přes dvě  stovky stran nemáme sílu hledat). Fajas přijíždí ve tři ráno. Po 20 hodinách je vše vyřízené. Zásoby cigaret, piva se ztenčily, účet za telefon vzrostl do závratné výše (nechci slyšet co mi řekne auditor na účet). Do šesti ráno zůstáváme v Užhorodě.

Krátce po šesté ráno vyrážíme jako konvoj do vnitrozemí. Je pátek, 7.12.07. Směr Ternopyl, kde plánujeme pauzu pro zvířata.

Pauza nasává po 67 kilometrech. U Svaljavy hezky zastrčen stojí nový GAI punk ( stanice silniční kontroly. hezky zděná).

 A já myslel, že už nesjou. Projíždím kontrolu asi sedmdesátkou. Jen letmo vidím stopku a omezení rychlosti na čtyřicet. Nebrzdím.

Naši v kamionu za mnou a Fajas už takové štěstí nemají. Musí zastavit, platí každý 50 Eur. Já zastavuji asi po dvou kilometrech. Marta chystá kávu. Čekáme. První se řítí po silnici auto milice. Po výcviku na celnici je ze mne 100% domorodec. S výrazem vlka z večerníčku „Jen počkej zajíci“ strkám do okýnka plechovku piva, cigarety a čekám co bude. Milicionáři zastavují těsně vedle. Na otázku proč jsem nezastavil odpovídám začínám vykládat jak vezu kulturu, že jedu za přáteli se družit, že za mnou jedou vzácná zvířata do zoo. Prostě kecám jen abych odvedl pozornost.  Prošlo to. Pivo je větší lákadlo než se dál bavit s přitroublým cizincem. Uniformy berou co je v okýnku a mizí.

Celý pátek pomalu jedeme k cíli. Medvídek Fajas jede pomalu, bereme ho mezi nás a český kamion. I přes to se ztrácí na rovném úseku před Chmelnyckim. Asi půldruhé hodiny ho hledáme, mobil má hluchý. Přijíždí z opačného směru. Jeho udivený výrazem vyžene řidiče z našeho kamionu několika skoky k němu. Pár minut probíhá mezi touto trojicí ostrá výměna názorů. Své schytám i já.

Stavíme celý den po čtyřech hodinách vždy na dvacet minut.V podvečer jsme u Vinnycje. Padá tma a zatím solidní cesta se mění v bahnitou okresku. V těchto místech, která mají barvitou historii z doby druhé světové nás s kolegyní opouští štěstí v navigaci (satelitní navigace je ještě v plenkách). Marta stále častěji mizí v obrovité plachtě mapy (nevím kdo tyhle mapy dělá, ale v autě nejdou použít pro své rozměry 120x90cm). Chvílemi nevidím přes sklo. Ale mapu v tyto chvilky vidím v detailu.

Již delší dobu jedeme po něčem co nepřipomíná ani lesní spojku u nás.

Dostali jsme skvělý nápad, zeptáme se na cestu.

Při průjezdu prvního auta vysedám a snažím se ho zastavit. Málem mě stejně jako další smete z cesty. Nu, asi tu v noci nejsou zvyklí na turisty.

Kolem půlnoci nacházíme cíl, město Uman‘. Ukládáme se na benzince ke krátkému spánku, po kontrole zvířat  vyjíždíme.

My.

Medvídek nešel probudit. Dávám mu za stěrač pokyny s tím že dojedeme až do cíle.

Je sobota, 8.12.07 6.30 ráno.Po dalších potížích na Gai punktu (tentokrát ho projela Marta) stojíme my. Kamion se zvířaty projel bez ztráty desítky. Problém řeší obligátní pivo, cigarety a situace se mění v přátelský rozhovor.

Do Nikolajova chybí 183 kilometrů. Jsou nekonečné.

V půl desáté po zcela bravurním průjezdu městem vjíždíme do zahrady. Máme za sebou 1840,1 kilometru za 64,5 hodin od okamžiku, kdy jsme opustili Brno.

V poledne přijíždí i Fajas, ve dvě začíná překládka zvířat. Až na jednoho muntžaka je předáváme všechna v pořádku. V podvečer mě čeká celnice v přístavu, Marta zatím obydluje náš služební byt. Oba trávíme postupně půlhodinu pod sprchou. S kolegou z Baku ,který přijel převzít zvířata zapíjíme transport vodkou.

Nedělní ráno přináší prohlídku zahrady, náš kamion se už v noci vydal na cestu zpět do Čech. Fajas s kolegou odjíždí před desátou. My se přes Oděssu vydáváme na cestu domů.

Zpáteční cesta uběhla bez potíží

Na hranici v Užhorodě stávkovali Slováci. Ale jen pár hodin. Za Košicemi chybí kus dálkového značení a tak než najedeme na správný směr dáme si hodinovou horskou etapu. U Žiliny napojují dálnici. Žilina na mapě Ukrajiny není. Mapu Slovenska nemáme (náš dopravák tvrdí že není potřeba, " bo na Slovensku se ztratí jenom de..l). Já se na dvě hodiny zajel podívat -  snad to byl Malý Vtáčnik nebo co..... konečně vyjíždíme v pondělí 10.12.07 odpoledne u Bojnic.

V Brně se objevujeme chvíli po půl šesté večer.

Pozn.: reálně uvažuji o tom, že v červnu se vypravím do stepí kolem Nikolajova na dovolenou